Pražský psychedelický kvintet Kill the Dandies! založil před třemi lety tandem Hank J. Manchini (kytara, zpěv) a La Petite Sonja (klávesy, zpěv) z rozpadnuvších se The Nihilists. Posledních několik měsíců kapela pracovala na debutové desce I Saw White Fields. Právě ústřední dvojice si udělala na Houser čas mezi tím, co nahrávání dokončili a čekali na vylisované nosiče, tedy v krátkém intervalu mezi nádechem a výdechem každé skupiny. Svůj výtvor odprezentují na release party v pátek 25. září v novém klubu Pilot ve Vršovicích.
Jak a kde se natáčela vaše debutová deska „I Saw White Fields“?
Hank: Nejdřív jsme nahrávali bubny v jedný starý sokolovně z třicátejch let někde u Jihlavy, kterou objevil náš zvukař Bert Neven. Je tam obrovskej sál, kde mají bicí opravdu skvělý zvuk. Potom jsme dělali ve studiu Faust Records v Dejvicích, tam se deska mixovala, hodně věcí jsme nahrávali taky v naší zkušebně a ještě v jednom malým studiu na Smíchově. Celý mastering se pak dělal v Holandsku. Což bylo fajn, mít to takhle rozhozený po různejch lokacích, protože když jsi pořád na jednom místě, tak tě to trochu ubíjí.
Takže jste si nahrávání užívali?
Sonja: Já teď ani nevím, snažím se vzpamatovat, snažím se na to zapomenout (smích). Zeptej se mě prosím za půl roku.
Vzhledem k počtu míst jste nejspíš tvořili pomocí mobilního zařízení…
Hank: Ano, dneska přece stačí mít počítač, dobrou zvukovou kartu a nějaký programy. V podstatě jsme si jen půjčili kvalitní mikrofony.
Práce na debutu se docela protáhla. Bylo to proto, aby si skladby pořádně sedly nebo spíš kvůli tomu časovýmu harmonogramu?
Hank: Kapely to většinou rozdělený: turné – zkoušení – nahrávání. Takhle my to nemáme, všechno děláme souběžně. Protahovalo se to tedy z toho důvodu, že jsme museli nacházet čas mezi koncertováním, navíc jsme si celou desku dělali sami, takže se vždycky čekalo, až budou nějaký peníze. Mezitím vznikaly další písničky, který jsme chtěli dodělávat, aby to bylo aktuální.
Co dneska obnáší vydávání hudby na vlastní pěst?
Hank: Jedna věc je nahrávat, což už v dnešní době není problém. Ale druhá věc je desku distribuovat a dostat ji někam mezi lidi. To už neděláme úplně sami, ale za pomoci Pale Music Int. (Berlin – Steve Morell). Desku nakonec oficielně vydává Blass Music/Freibank (Steve Morell / Mark Chung (ex-Einsturzende Neubaten)). Veškerá zahraniční distribuce včetně iTunes půjde přes ně. To nám hodně pomůže, protože jinak si nakrásně můžeš zaplatit studio a vylisování nosičů, ale pak ti taky můžou zůstat ležet doma.
S jakým nákladem počítáte?
Hank: Fyzických nosičů mělo být původně pět kusů, ale na poslední chvíli nás přesvědčil Steve Morell, ať toho uděláme aspoň tisíc, že už má objednávky z tamních obchodů.
Co se vlastně schovává za názvem „I Saw White Fields“? Jedná se o nějaký úryvek z textu?
Hank: Jo, je to úryvek z textu, ovšem ta skladba, ze který to je, na desce nakonec nebude. Text ale v bookletu otiskneme, protože nám přijde dobrej, jenomže ta písnička nám nějak neseděla do celku alba. Časem se nejspíš objeví na singlu nebo na kompilaci. Bývá zvykem pojmenovat desku přímo podle názvu některý písně, ale my jsme žádnou nechtěli vypichovat.
Jaký je váš vztah k Roadrunners, kteří s vámi budou vystupovat na release party 25. září v Pilotu?
Hank: Velkej. Objevili jsme je před Vánoci, když jsme jeli do Vídně na koncert Masonics, což je parta, která hraje čistou garážovou muziku od šedesátek až do dneška, pořád se stejným aparátem, přesně jako tehdy. A tihle rakouští Roadrunners tam byli jako předkapela. Moc se nám líbilo s jakou vervou a stylem dělají tenhle styl hudby, takže jsme se s nimi hned zkontaktovali. Jsou úplně v začátcích, zatím jen koncertujou a nemají žádnou desku, ale jsou perfektní. Chtěli jsme je sem dotáhnout, protože tahle sixties garážová hudba tu docela chybí.
Jak se vám pozdává deska Passion Is a Fashion vašeho bývalého spoluhráče Moimira Papalescu? Pokud jste jí tedy slyšeli…
Hank: Já se přiznám, že jsem z toho neslyšel ani jednu písničku. Ale to není proto, že bych měl něco proti; zkrátka vůbec nemám čas poslouchat hudbu. Jediný, co se ke mně za poslední dobu dostalo, jsou poslední Anyway a ty jsou skvělý. Jinak poslouchám tak maximálně rádio a to spíš jen mluvené slovo…
Sonja: Slyšela jsem ukázky na myspace, ale myslím, že to nemůžu hodnotit. Je to pěkně „řemeslně“ zpracované a Tonya je výborná zpěvačka. Já mám poslední měsíc v hlavě jenom vlastní hudbu a to je strašné! Vůbec nevím, co se děje nového. Pověz mi o něčem…
Neřekli byste mi něco k tomu nástroji, co používá váš basák? Sálá z něho originalita…
Hank: On je uměleckej truhlář a loutkář a tu basu si nechal sestavit podle vlastního projektu. Myslím, že má pět strun, z toho jsou ale jenom dvě basový a ostatní jsou kytarový a má to napevno naladěný do nějakýho akordu. Na koncerty je to výbornej nástroj, ale přiznávám se, že na desce jsme používali i normální baskytaru, protože snímač, co na tom je, má až moc špinavej zvuk.
Prezentujete se mimo jiné zvukem hammondových varhan, nicméně podle fotek jsem dešifroval, že na koncertech máš Roland. Sháněli jste na natáčení originál nebo jsou tyhle klávesy dostatečné?
Sonja: Moje klávesy Roland jsou starý analogový nástroj, který je zvuku hammondů dost podobný a jeho výhodou je, že není tak těžký a tudíž i nemobilní jako klasické hammondky. Typický zvuk leslie boxů doháníme přidanými efekty a funguje to pro naše potřeby dobře. Já nejsem technický typ a netrávím moc času výběrem zvuků. Mě prostě baví do toho trochu mlátit a to je všecko.
Co plánují Kill the Dandies! teď, když jste dodělali desku. Budete odpočívat nebo pracujete na novém materiálu…?
Hank: Především budeme odpočívat od poslechu týhle desky, protože po nahrávání už ji nenávidíš. Teď už nejsme schopni ani rozumně vymyslet pořadí, v jakým písně ve finále na albu budou poskládaný. To za nás dořešil Steve Morell z Pale Music. Určitě budeme chtít skládat nový písničky a když to půjde, tak bychom třeba na jaře začali znovu natáčet.
Rozhovor vedl: Jakub Pech
Foto: Jakub Štětka
Ukázky hledejte zde:
bandzone.cz/killthedandies
www.myspace.com/nastydandies