Když píšu tyto řádky, skončil právě největší hudební festival na světě, Glastonbury, který se koná na farmářském statku Michaela Eavise, a na kterém chtějí všichni hrát, ať jsou to jakkoli velké hvězdy.
Třeba U2 si vybrali Glastonbury jako jediné místo, kde uspořádat svůj první festivalový koncert po 25 letech. Jenže krása tohoto festivalu není ani tak v kapelách, které tu hrají, ale ve všem ostatním.
Proč myslíte, že se všechny lístky prodají během čtyř hodin, aniž by byla ohlášena byť jen jediná kapela? Glastonbury je totiž něco mnohem víc, než jen obyčejný hudební festival. Je to malé, zvláštní a jedinečné město. Jdete si po několik kilometrů rozlehlém areálu, když v tom narazíte na maketu havarovaného Boeingu. Vejdete dovnitř, a tam se koná diskotéka. Jdete dál a objevíte se v replice dvou ulic v New Yorku. Precizně přesné, však také stavaři tuhle část areálu dělali s tříměsíčním předstihem. Chcete do tajného klubu? Musíte projít přes několik místností, ve kterých herci hrají feťáky, gangstery nebo šílence. Až ti vás pustí do skryté místnosti, kde můžete do rána tančit. A co teprve takové tajné koncerty? Každý den se koná jeden, na malém pódiu v sekci nazvané The Park. Nikdo neví, kdo tam vystoupí. Tentokrát tam byli Radiohead nebo Pulp, kapely, které jsou na jiných festivalech headlineři. Tady neměli potřebu psát je do programu. Proč také, když je stejně vyprodáno.
České festivaly nakoupí hvězdy, objednají dost Toi Toi záchodů, zajistí teplé sprchy (kde NIKDY neteče teplá voda) a myslí si, že tím to pro ně končí. Ale návštěvnost nedělají jen kapely a hudebníci. Návštěvnost dělá „atmosféra". Vědí to na Glastonbury, vědí to také na maďarském Szigetu, kam chodí každý rok 300 000 lidí, ačkoli má Maďarsko zhruba stejný počet obyvatel jako ČR. Jenže tam je 70 procent zahraničních návštěvníků jezdících za atmosférou – kvůli tomu všemu okolo hudebního line-upu. A kdy budeme mít naše „české Glastonbury"? Asi nikdy.
Aleš Harazim