Vzdušné žebříky, kramle, ocelová jistící lana… pohledy do závratných hloubek pod vámi a radost z dosažených vrcholů. Tak to jsou „via ferraty“ v italských Dolomitech. Jedny z nejkrásnějších pak protínají masív Brenty v severoitalské provincii Trentino.
Píše se rok 1992 a my vyrážíme s jednou z prvních outdoorových cestovek na „feráty“. Našim cílem je Brenta, výchozím bodem pak Madonna di Campiglio, sevřená z jedné strany masívem Brenty, z druhé ledovci Adamelly a Presanelle. Jak už to tak na počátku devadesátých let bylo, peněz na lanovku se nedostávalo a tak statečně šlapeme na chatu Rifugio Grosté na severním konci hřebenu ve výšce 2442 m. Ta je východiskem pro nejkrásnější ferratu této oblasti, "Via delle Bocchette". Těšíme se na slíbené fascinující výhledy, než se ale vyhrabeme k chatě, obloha se beznadějně zatáhne. A bude hůř, konce žebříků se ztrácejí v mlze, pak v mracích, z kterých začíná drobně sněžit. Naše vybavení je tristní – nemáme přilby, úvazy ani lano, o mačkách nemluvě. Mezi ostatními turisty se s podobně nadšenými a nevybavenými krajany lehce poznáme a radostně se zdravíme „ahoj“. Téměř bez povšimnutí naopak míjíme vrcholy Cima Grosté (2897 m) a Cima Falkner (2999 m), viditelnost je takřka nulová. Naše promokavé batohy dávno promokly, doma šité šusťákové kalhoty se mi v jednu chvíli zhroutily pod váhou nacucané gumy v pase a nedůstojně mi sjely ke kotníkům. Asi po čtyřech hodinách sestupujeme k chatě Tuckett (2 272 m) a na venkovních dřevěných stolech rozkládáme vařiče na pevný líh. Posilněni čajem a jesenkou vyrážíme směrem k nejvyššímu bodu ferraty, ve výšce 3020 m n. m. ležícímu "Spallone dei Massodi". Na dlouhých žebřících se zkřehlýma rukama sotva udržíme… Kdo tu pionýrskou dobu českého objevování Alp nezažil, nepochopí. Život nám tehdy nejspíš zachránil fakt, že „Bocchetka“ je opravdu dobře zajištěná.
Fenomén železných cest
Zajištěné vysokohorské cesty, známé v Itálii pod jménem „via ferrata“ a v rakouských Alpách jako klettersteig, se začaly budovat na počátku 19. století. Ta vůbec první vedla na Hoher Dachstein ( 2 996 m) a byla postavena v roce 1843. Skutečné proslulosti pak dosáhla tzv. žebříková cesta ze švýcarského Laukerbadu do Albien – dřevěné žebříky tu tvořily spojnici mezi horskými vesnicemi. Teprve postupem času však tyto cesty začali používat turisté.
A právě pro ně byly další železné cesty budovány. V roce 1869 spojila umělá jištěná stezka jihozápadní hřeben Grossglockneru se štěrbinou Glocknerscharte, v Dolomitech byla první „vlaštovkou“ v roce 1903 Cesta Hanse Seyfferta vedoucí na Marmoladu, nejvyšší vrchol tohoto horstva. Vybudoval ji rakousko-německý alpinistický spolek. Do roku 1915 ji následovala celá řada via ferrat, ovšem první světová válka učinila radostnému poznávání hor a pěstování sportovního ducha ráznou přítrž. Přes hřebeny Dolomit se táhly bojové linie a v nich se odehrávala drsná poziční válka. Vojáci bojovali proti sobě stejně jako proti horám, v nichž byli nuceni žít. Exponovaná místa na vrcholech či úbočích, jež měla strategický význam, bylo nutné zpřístupnit a propojit. Vznikala celá řada jištěných cest i v těch nejstrmějších skalních srázech. Dřevěné žebříky, jištěné lávky, štoly, podzemní chodby a tunely skrz skály zachránily řadu životů, i tak se však mnoho vojáků zřítilo či zahynulo pod lavinami. Po skončení bojů začali Italové na místech největších bojů stavět památníky a dnes jsou památkově chráněné zóny (Zona militare monumentale) v Dolomitech zcela unikátním a v Evropě jedinečným muzeem pod širým nebem.
Další „zlatým věkem železných cest“ v Dolomitech byla třicátá léta. Mnohé z tehdy vybudovaných ferrat navázaly na vojenské trasy. Dodnes tak můžeme vidět zbytky starých žebříků, lávek a chatrčí z první světové války, využity přitom byly stometrové galerie vysekané ručně do skály (například na Lagazuoi či Tofana di Roses). V třicátých letech také horolezci Italského alpského spolku v Trentu usnadnili pomocí via ferrat přístup do masívu Brenty.
Nové ferrati
Po druhé světové válce se rozšířila síť zajištěných cest v Brentě, takže dnes lze celý masív projít od severu k jihu. Pokračovalo „oživování“ vojenských cest z první světové války, o což se do značné míry zasloužil podplukovník ve výslužbě Walther Schaumann z Vídně spolu se členy Spolku přátel Dolomit. Nové ferraty pak vznikaly především v sedmdesátých letech. Dnes se objevuje zcela nový trend – nové ferraty vedou co možná nejnáročnějším a nejatraktivnějším terénem. „Sportovní zajištěné cesty“ tak nemají za cíl pouhý vrchol, ale hlavně cestu k němu…
O patnáct let později jsem opět v Madonně, tentokrát si ale kupuji jízdenku a z lanovky obdivuji vrcholy Brenty, jež z ranní růžové přecházejí v denní bílou. A znovu zdolávám „Via delle Bocchette“, což volně přeloženo znamená cesta úzkým zářezem či štěrbinou. Navlečena do dvojitého úvazku a bezpečně přicvaknutá k lanům, vychutnávám úzké chodníky zaříznuté do svislých skalních stěn a následuji stezku, která se proplétá mezi na první pohled neprostupnými štěrbinami. Dochází mi, proč se ferrata jmenuje tak, jak se jmenuje. Výhledy na nejvyšší vrcholy Cima Brenta (3 150 m) a Cima Tosa (3 173 m), po jejichž srázech „Bocchetka“ vede, jsou vážně skvostné. A co teprve slavná „zvonice“ Campanille Basso! Osamělá skalní jehla známá také pod názvem „Giulia“ trčí do výšky 2 877 m probouzí fantazii… A ještě ledovce, letním firnem vysněžené žlaby, jedním slovem vysokohorská krása. Lehký batůžek bez líháče, spacáku a konzerv lančmítu dovoluje vcelku svižné tempo a tak se soumrakem docházím k chatě Alimonta. Dovolím si pivo a špagetky a s jistotou pohodlného noclehu se kochám hvězdami nad štíty hor.
Ferraty na Brentě:
Via ferrata CLAUDIO CONSTANZI - z rifugio Graffer na Rifugio Peller přes Cima Sassara a Cima Nanna, převýšení 638 m, obtížnost - velmi náročné, dlouhé 11–12 hodin. Doporučuje se jít až po půlce srpna.
Via ferrata delle PALETE - z Passo Groste, kolem Cima Sassara, přes Cima Nanna na rifugio Peller. Obtížnost - lehká ferrata, ale dlouhá - cca 10 hod, převýšení 1300 m.
Via ferrata GUSTAVO VIDI - Z passo Groste kolem Pietra Grande zpět na Passo Groste. Obtížnost - lehká ferrata, krátký cca 4 hodinový okruh.
Via ferrata SOSAT - Z rifugio Alimonta na rifugio Tuckett. Obtížnost - lehká ferrata.
Via ferrata OSVALDO ORSI - z Rifugio Tuckett na rifugio Pedrotti. Obtížnost - lehká ferrata přibližně čtyřhodinová s převýšením 400 m.
Via ferrata BOCHETTE ALTE - z rifugio Tuckett na rifugio Alimonta. Obtížnost - náročná - nutné mít horolezecké vybavení. Převýšení 1200 m a celková délka 6 hodin.
Via ferrata OLIVA DETASSIS - okruh z rifugia Brentei. Obtížnost - těžká. Převýšení 735 m délka 2,30 hod.
Via ferrata BOCCHETTE CENTRALI - z rifugia Pedrotti na rifugio Alimonta. Obtížnost - těžká. Převýšení 600 m délka 3,30 hod.
Text: Jana Patková
Magazín Cestopisy
www.cestopisy.cz