„Tak tady,“ povídá zčistajasna Octavito od kormidla, „končí Panama a začíná Kolumbie.“ Shodně jsme se podívali směrem ke břehu. Džungle a zase džungle. Kolem přesně takového pobřeží jsme už jeli dobrou půlhodinu. „No jo, je to tu hned úplně jinačí,“ zhodnotil s úsměvem Michal. Ale Octavito se nezasmál. „Cítíte ten vzduch,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Tady to nesmrdí jako v Panamě.“
Komu smrdí Kolumbie?
Přemýšlela jsem, co by tak asi mohlo v panamském pralese smrdět. Civilizace tedy rozhodně ne. To spíš Octavitovi, stejně jako mnoha dobrým Kolumbijcům, nevoněla Panama coby samostatný stát. Ještě před nějakými sto lety byla součástí Kolumbie a většina lidí na ní stále ještě pohlíží jako na něco, co jim bylo z boží vůle dáno a z vůle Severní Ameriky ukradeno.
Panama má na to samo sebou jiný názor. Nechce s Kolumbií mít nic společného. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč taková Panamerikána, dálnice táhnoucí se hrdě prakticky od Aljašky až po Ohňovou zemi, mezi Kolumbií a Panamou chybí. Pochopila jsem až na místě. Deštným pralesem si Panama drží Kolumbii hezky od těla. „Protože Kolumbie,“ jak vám každý řekne, „to jsou jenom drogy a guerillas.“ Neboli ozbrojené skupiny žijící v pralese, hlásající komunistickou revoluci a praktikující vlastní osobité zákonodárství, založené především na samopalech a penězích z kokainu. „Lepší se jim vyhnout,“ poradí vám jedním dechem.
Přísně střeženi
První nás uvítalo Juradó, městečko ztracené v džungli na tichomořském pobřeží. „Cola de Colombia, chvost Kolumbie,“ nazval to smutně mladičký policista, kterého sem poslali na patnáctiměsíční službu. „Když nás nezastřelí, zemřeme nudou,“ dodal chmurně.
Chatrče ze dřeva, ulice z udusané hlíny a na každém rohu dvě uniformy se samopalem. Tak si pamatuji první okamžiky. Hned poté nás ozbrojená eskorta nahnala na policejní stanici. Zatímco městečko působilo velmi skromným dojmem, na policejní stanici se nešetřilo. Bytelná, betonová budova typu pevnost, dvě patra, okolo třímetrová zeď s ostnatým drátem a střílnou. V pevnosti nám zabavili pasy a začal výslech. „Kdo jste? Odkud jedete? Napište celé svoje jméno, datum narození, jména rodičů...“
Naštěstí jsme je přesvědčili, že jsme cestovatelé bez vedlejších úmyslů, a byli jsme propuštěni. Vlastně ne tak úplně. Samotný šéf policie nás vzal na vycházku po městě, aby nám ukázal, kde je pláž, kde mají dobrou zmrzlinu a kam až smíme chodit. „Mimo vesnici se v žádném případě nevydávejte. Rozumíte? V žádném případě!“
Rozuměli jsme dokonale. Není tomu ani deset let, co se kolem Juradó sevřela pevná ruka guerillas. Policie byla první obětí – povražděná do posledního muže. Nepohodlní lidé přišli na řadu hned poté. Jak se asi žije, když takoví lidé mají naprostou kontrolu nad vaším majetkem, nad vaší rodinou a celým vaším životem? Těžko, pokud nejste jedním z nich. Půlka města také raději utekla.
Dnes je policie zpátky a stejně tak armáda; v nových uniformách za peníze Spojených států, a marina v pevnosti na kopci. Nad bezpečností pětitisícového městečka bdí sedmdesát policistů a nejméně dvakrát tolik vojáků. Policie hlídá město, armáda džungli okolo. S civilisty se nikdo z nich moc nedruží. Stále je tu ta polovina rodin, co kdysi neutekla. Pro které jsou guerillas stále hrdinové. Nebo aspoň chlebodárci.
Pitná voda dešťová
V Juradó žijí vedle černochů také indiáni a našlo se tu i pár světlých obličejů. Například Octavito, náš dopravce a ubytovatel. Za to, že jsme si u něj zaplatili cestu motorovým člunem, nás nechal stanovat u sebe v kůlně. „Tak tady,“ ukázal nám. „Tady si můžete postavit stan, támhle je záchod. A támhle voda,“ pokynul směrem k trubce čouhající ze země a k plastovému sudu. Standardní místní koupelna. „Na mytí. Pitnou si radši nachytejte ze střechy, až bude pršet. Voda je tu špatná.“
Vůbec nepřeháněl. Voda z obecního vodovodu se po dešti měnila z mírně narůžovělé na kalně červenohnědou, naprosto nepoživatelnou. A pršelo téměř denně. V Juradó jsme u každého domku našli sud nebo plastový zásobník, do kterého se sbírala voda dešťová. Pili z něj ptáci, kočky, pili z něj lidé. Hnědá živoucí vrstva, co vroubila stěny, nikomu nevadila. Když tam každý den přiteče, co střecha dá, tak to není tak úplně stojatá voda, že?
„To je normální. Výborná vodička,“ řekl nám náš kamarád Hernando, když viděl jak nedůvěřivě si vodu prohlížím. Nabral hrníček a dvěma loky ho vypil. „Takhle se tu prostě pije.“
Juradské podnikání
Co tu lidé vlastně dělají? Nic moc. Pokud nepatří k těm několika státem placeným šťastlivcům, jako učitelé a úředníci radnice, není moc na výběr. Zbývá rybařit, těžit dřevo nebo se pustit do zemědělství. Nebo podnikat. Například uvaříte velký, ale opravdu velký kotel mazamorra, tedy neslané kukuřičné kaše a s ní pak obcházíte vesnici. Sběračka za pět korun. Uvidíte, že se po ní jen zapráší.
Také si můžete pořídit obchod, stejně jako asi polovina vesnice. Obvykle ho vytvoříte tak, že skříní přehradíte kus obýváku a nanosíte tam veškeré věci, které doma najdete: zásoby potravin, smetáky a kladivo, sošky, co vyřezává dědeček, hrnce a toaletní papír, který máte navíc. Otevřeno máte prakticky nepřetržitě.
Není neobvyklé, že tenhle obchodo-obývák je zároveň i kuchyně a ložnice. Myslela jsem zpočátku, že se dovnitř nechodí. Že zůstanete venku a dovnitř voláte, co chcete. Ale kdepak.
„Pojďte dál,“ řekli mi a už mě táhli dovnitř. Tam v jednom rohu visí v hamace tlustá babička a čte si Bibli, kdežto v druhém rohu houf dětí (vlastních i cizích) sleduje kabelovou televizi. Vzadu nejstarší dcera škube slepici a tak už vím, co dnes bude k obědu.
Čas na zábavu
Soukromí a čas tu mnoho neznamená, důležité je bavit se. Jediné, co tu funguje s pevným časovým rozvrhem, je škola a elektřina. Dieselové agregáty k výrobě elektřiny jsou v provozu od osmi ráno do dvou odpoledne a pak znovu až od pěti do půlnoci. Takže pokud váš oblíbený televizní pořad začíná ve tři, smůla! Leda byste měli vlastní elektrárnu. Takových tu kvůli mrazákům na ryby skutečně pár je. Vypadají jako obyčejné dřevěné kůlny, kterým ovšem z okénka kouká výfuk od staré Fordky.
Zábava v juradském podání, to je především fotbal. Mezi vesnicí a mořem je pás palem, který slouží jako fotbalové hřiště. Fotbal je kolumbijským národním sportem. Dalším je kulečník. Je tu možná víc kulečníkových barů, než v celé Praze. Ptali jsme se Hernanda, jestli umí hrát kulečník. „Jasně,“ podíval se na nás dotčeně, jako kdyby jsme se ptali jestli umí číst nebo plavat. „Každej umí hrát kulečník.“
Jinou oblíbenou kratochvílí je domino. Podstatou hry není ani tak vyhrát, jako co nejvíc s hracími destičkami třískat. A poslední velká zábava – moře, koupání a surfování. Že nevlastníte surf? Prkno postačí. Tak to alespoň dělá většina dětí.
Bůh je na jejich straně
Ráj na zemi, říkám si. Život je tu těžší a snadnější zároveň. Těžší kvůli penězům, které sem ze zbytku Kolumbie putují jaksi neochotně. Když už dorazí, tak prvně projdou rukama, které je potřebují nejméně. „Z každého milionu pesos, co přijde na účet radnice,“ pošeptal nám jeden z bývalých úředníků, „se vybere tak čtyřista tisíc. Zbytek se ztratí...“
Život je tu ale zároveň mnohem jednodušší, a to ze tří důvodů. Za prvé, lidé jsou skromní. Za druhé je proti místní nátuře dělat si starosti o budoucnost, šetřit a příliš pracovat. A ono to funguje, protože, a to platí za třetí, Bůh a příroda jsou na jejich straně. Neomezená zásoba ryb a mořských plodů přímo před domem. Tropické podnebí, kde všechno roste jak o závod. Dům v podstatě není třeba; stačí dobrá střecha. A chcete-li přeci jen domek, nepotřebujete víc než mačetu a šikovné ruce. Prales zajistí vše ostatní.
Autor: Jana Kubíková
Foto: Jana Kubíková a Michal Škop
Magazín Cestopisy
www.cestopisy.cz