Tallinn dříve také Revel nebo Lindanäs je přístav na jižním pobřeží Finského zálivu Baltského moře, ale předně hlavní město Estonska, kam se z finských Helsinek dostanete trajektem jen za několik málo hodin. Jen ona samotná cesta je nezapomenutelným zážitkem a když k tomu připočtete den v krásném městě, už je vážně o čem psát, a vám pak nezbývá nic jiného, než číst dál...
To čekání mi lezlo na mozek. Dobrých dvacet minut jsem úpěnlivě zaháněla nudu opakovaným a usilovným čtením cedulky nad přepážkou: Hi! We are here for you – Eckerö Line. Nikde nikdo, adrenalin se mi pumpoval do hlavy, snažila jsem se ho ale zkrotit. Přece si nezkazím výlet trajektem jen proto, že dáma za okýnkem odešla – před teď už před téměř půlhodinou! – a ještě se nevrátila. Počítám do sta, když jsem u devadesát tří a půl, najednou se celá znuděná – a v převázané šik firemní kravatě – znovu objevuje. Poslechne si mou otázku, dlouze vzdychne a začne bez zájmu klepat do klávesnice počítače, víc nic. Za moment mi to nedá a ještě jednou opakuji svůj dotaz, dál usilovně datlí, aniž by se na mě koukla, aby po chvilce tiše pronesla: „Dvacet tři.“ Má zpruzelost a nechuť je najednou ta tam. Ona řekla dvacet tři! Vážně? Pouhých dvacet tři Euro za cestu lodí z Helsinek do Tallinnu a to celé ještě zpět?! „Svět je hned o moc krásnější“, říkám si v duchu, jak dobíhám autobus pendlující mezi přístavem a centrem města, a v batohu mi odpočívá jedna studentská jízdenka za dobrodružstvím.
.JPG)
Finským zálivem na kře ledové...
Druhý den poprchává, předpověď slibuje oblačno s přeháňkami, nonšalantně ji ignoruji. Co se na severu říká o počasí dopoledne, po dvanácté stejně neplatí. V ranních hodinách přijíždím na terminál – čím levnější společnost, tím dál má ten svůj od centra města, v odjezdové hale čekají davy Finů. Buď za sebou táhnou už od pohledu nepříliš plné elegantní kufříky na kolečkách nebo mají podpaždí skládací vozík. Na rozdíl ode mě si nadšeně nefotí trajekt a i výraz v jejich tvářích nasvědčuje tomu, že nemíří na výlet, jsou víc ve střehu, jak se říká „na trní“ a hned po nástupu se staví do fronty před lodní supermarket nebo si zabírají jeden z hracích automatů. Znalecky se o něj opřou a po dobu plavby mačkají tlačítka v nenapravitelné víře, že vyhrají balík peněz. Překvapivě se tak nestane...
Hned po vyplutí z přístavu se rozprší ve velkém, uvnitř trajektu je vlhko, teplo a přeplněno, znavena ranním vstáváním usínám v rohu lodní jídelny, když se tak za hodinu probouzím, společnost kolem mě se změnila k nepoznání.
Levná vodka Koskenkorva k dostání je v Tallinnu
Věc se má totiž tak: cena za litr něčeho ostřejšího se liší stát od státu, mimo to také záleží na konkrétní značce nápoje. Ovšem zaručeně nejvíc za dobře mířenou kocovinu zaplatíte na severu Evropy: ve Švédsku, Dánsku a Finsku, tam se tvrdý alkohol prodává za ceny o více než 220 % vyšší, než jaké jsou v průměru ve státech EU. Pak už jen stačí dodat, že v Pobaltských zemích, mezi které patří i Estonsko, jsou lihoviny ve světovém měřítku za pakatel...
Sedím stále ve svém rohu, venku skrze šedivá mračna prosvítá sluníčko, a pozoruji připité Finy, jak nadšeně vylézají na palubu, polehávají po zmoklých lavičkách, smějí se a otevírají další plechovky čehosi, co později najdu v nabídce lodního obchůdku: už předem namíchaný gin s tonikem, prodává se v balení rovnou po šesti – jedna osoba má právo zakoupit jedno takové balení, fukot! Blížíme se do cílové stanice a někteří moji spolucestující „ji mají jak z praku“. A tak, zatímco já si měním Eura za Estonské koruny, oni si stelou na trávníku v přístavu – kufry a vozíky štosují pod hlavu.
.JPG)
Hlavní město Estonska s nadhledem a z nadhledu
Z věže kostela svatého Olafa připomíná Tallinn papírový model vydávaný časopisem ABC. I když možná trochu podivný: obdivovat v jeho centru totiž můžete nejen středověké hanzovní domy ale i tradiční ruskou architekturu: ulice plné na sebe nalepených barevných domečků těch nejbizarnějším tvarů se vinou do mírného kopečka směrem k hradbám kdysi oddělující sídlo bohatých feudálů a město určené pro obyčejné měšťany, v dálce je pak vidět silueta pravoslavného kostela Alexandra Něvského, před kterým teatrálně prosí o almužnu místní plačky.
Cestou po vyhlídkových terasách ochutnávám prý místní tradiční pražené mandle, zajdu na kávu a dort do jediné cukrárny, co za celý den potkám, a v jedné z odlehlých ulic narazím na postarší ženu přivydělávající si prodejen odznáčků z doby, kdy se země jmenovala ještě Estonská sovětská socialistická republika, dvě platíčka propagandistických hesel, znaků bratrských sportovních klání a hlaviček Leninů mě přijdu na 5 Eur.
Do pěti, do pěti!
Blíží se sedmnáctá hodina a s ní odjezd trajektu zpět do Helsinek. Postupně se vymotávám z nepřehledným uliček města. Cestou k přístavu ale narážím na stále nová zákoutí, co si říkají o vyfocení. V obchodě Alkoholipood se pak zařadím do fronty a dle instrukcí mých finských přátel investuji do několika lahví vína – nekulte to za tu cenu! Konečně mi dochází, proč sem Finové cestují s kufry a skládacími vozíky. Když se totiž prospí z dopoledního alkoholového opojení na veřejném trávníku či lavičkách, naskládají na ně kartony piv, bedny s vínem i přepravky s lihovinami tvrdšího kalibru, přepásají je gumicuky a s nákladem se nalodí jako se spolu zavazadlem. Na několik týdnů mají tím pádem o hladinku postaráno.
.JPG)
Tentokrát se nikdo do lodního supermarketu nedere, všichni mají pro dnešek docela dost, takže si ho i já mohu prohlédnout – klasika: čokolády všech tvarů i příchutí, velký výběr likérů, vín, piv i jiných bolehlavů, parfémy a předražené pohlednice. Na palubě pak chytám poslední paprsky odpoledního slunce (Co jsem to říkala o předpovědi počasí na severu, he?), užívám si pohody a nicnedělání, cestující najednou ztichli, někteří pospávají a moře kolem klidně plyne. Drzí racci kradou lidem svačiny přímo z rukou, ti zaječí, ale vlastně se smějí, kdo by se zlobil uprostřed takové modré krásy. A já si tak sama pro sebe tiše říkám: „Tohle je tedy vážně dosti zvláštní kus světa, zvláštní lidé, zvyky...“ V každém případě celá ta nová zkušenost za dvacet tři Euro určitě stála...
Jana Ryšánek Schmiedtová