Ve Vídni to žije Fridou Kahlo. Reklamní plochy už sice opanovali jiní – pánové Michelangelo a Picasso, avšak obchodníci stále cítí nemalý potenciál výstavy téhle mexické malířky, a tak se můžete klidně na hodiny zapomenout v nabídce upomínkových předmětů – pozor ale, ne každá publikace, co má na přebalu Fridu s knírkem nebo bez, je nutně dobrou koupí, a proto: ztraťte rozum ve výstavní síni – to jo, ale jakmile vylezete ven, aktivujte zase v zájmu pudu sebezáchovy vaši šedou kůru mozkovou!
Je začátek listopadu, brzy ráno. Autobus nás veze směr hlavní město Rakouska, kde se ulice teprve pomalu probírají k životu. Až do desíti hodin je centrum pro cizince nepříliš pohostinnou krajinou, v odrazech vyleštěných výloh mizí poslední zbytky nočního života a začíná nový den, teď už jen překonat ten nelehký přerod. Jako už zcestovalí turisté víme své a míříme najisto, naše první myšlenky i kroky vedou do kafárny Starbuck – co víc potřebuje člověk po ránu ke štěstí, než mile cvrlikající obsluhu, velkou – a vůbec ne špatnou – kávu, tlumeně hrající hudbu a čisté toalety bez poplatku? Úkolem číslo jedna je pro tenhle moment v klidu prostudovat průvodce a určit si cíle výletu, prostě nabrat směr
Svatostánek kultury uprostřed velkoměsta
Vydatně mží, vídeňským dopolednem si to razíme směr Muzeum moderního umění, jinak známému jako MUMOK, kde aktuálně vystavují hyperrealisté a visí tu i slavná srážka automobilů Andyho Warhola. Na chvilku nás sice z uměleckého unesení vyruší cvičný požární poplach, jinak ale komplex MuseumsQuartier žije klidným, vyrovnaným tempem studentů a mladých intelektuálů, kteří posedávají na speciální lavičkové stavebnici, usrkávají své horké laté ve stylových kavárnách či ždímají kreditní karty v snad až příliš dobře zásobeném designovém obchůdku – odejít odsud bez alespoň malého nákupu je téměř nemožné – a podaří-li se vám to, zlomí vás hned vedle situované knihkupectví, kde nabídka převyšuje poptávku v takovém měřítku, až se člověku dělají mžitky před očima. Dýchejte ale zhluboka, většinu z titulů dostanete na internetu za zlomek ceny.
Na Mariariahilferstrasse, jedné z mála ulic na světě, které mají vlastní webové stránky (viz. WEB ) je už všechno připraveno na předvánoční davové šílenství. Tady jimi žijí už teď a hlavně – vše musí být včas připraveno na slavné a hojně navštěvované vídeňské trhy. Proto už mají na Radhausplatz, Radničním náměstí postavené dřevěné městečko prodejních stánků, k pouličnímu osvětlení připevňují blikající dekorace nejrůznějších tvarů a před divadlem Burgtheater vyplétají obří, za dne šíleně vypadající adventní věnec – ten by snad měl po setmění svítit stejně jako velkolepé lustry zavěšené mezi luxusními činžovními domy na Graben, Příkopech.
Bižuterie i nasazovací sobí paroží
Chlebíčkové opojení
Chcete-li na moment uniknout davům, dát si něco malého a nepředraženého k snědku, odpočinout si a vydechnout od shonu velkoměsta, odbočte z pěší zóny do jedné z devíti (a brzy už desíti) provozoven samoobslužného chlebíčkového bufetu Trześniewsky (viz WEB ). Ty ve Vídni patří k tradičním podnikům, kde si můžete vybírat z dvaceti dvou druhů masitých i vegetariánských chlebíčků, jeden přijde na pouhé 1 Euro, a dát si osminku piva Pfiff. Chodí sem bohatí i chudí, dělníci i manažeři, ženy s luxusními kabelkami i babičky s vnoučaty na odpolední svačinu, nikdo tady nekontroluje, jak dlouho kdo nad svým talířem vysedává, jedinou podmínkou je postavit se na začátku do fronty a po dojedení po sobě uklidit. Taková malá gastronomická demokracie... Večerní Vídní pak míříme do hajan. Všude kolem probíhají světelné zkoušky vánočního osvětlení, zatím svítí jen z poloviny, někde po chvilce vypadne, nám je to už ale jedno, napuchlá chodidla volají po odpočinku, oči se klíží – brzy upadáme do podivně transu hraničícího se spánkem. Gute Nacht!
Po ránu Vídní na kole – proč ne!
Zatímco na druhý den snídáme tak nerakouskou snídani, že se za to skoro stydím – bagetu a sýr Camambert v parku u nádraží Praterstern, z pod mraků vychází sluníčko. Místní si to kolmo šustí v krátkých rukávech a klidně i na podpatcích do práce, my spěcháme na metro, v deset se otevírá expozice Bank Austria Kunstforum (viz WEB). Klidně bychom taky šlápli do pedálů, stojany s městskými bicykly nás lákají, moc ale nedůvěřujeme našemu orientačnímu smyslu a taky nás netankuje nadšením automat na placení půjčovného kreditní kartou.
Před galerií stojí fronta, po zkušenostech s výstavou Vincenta van Gogha jsem si ale zakoupili lístky dopředu a on-line, takže máme přednost a než se nadějeme, už čteme stručný životopis Fridy Kahlo. Organizátoři naštěstí pouští do prostoru výstavy jen omezený počet návštěvníků, uvnitř je sice dost lidí, ale netlačíme se a na obrazy je vidět, pravidelně nás míjejí skupiny dětí s průvodcem, které mají na výstavě dopolední vyučování. Krása.
Gejzír emocí Fridy K.
Retrospektiva Fridy Kahlo dorazila do Vídně po velkém úspěchu v Bruselu a Berlíně, kde dokonce museli organizátoři prodlužovat otevírací dobu, aby uspokojili na vstup čekající davy. Jde bezesporu o jeden z vrcholů letošní kulturní sezony, a to jak pro odborníky, tak i širokou veřejnost. Podobně koncipovaná výstava se v Evropě už zase dlouho neobjeví a těm, co ji promeškají, nezbude nic jiného, než si alespoň zajet do pařížského Centre Georges Pompidou, kde visí na našem kontinentu jediný originál této mexické divy – Autoportrét „The Frame“ namalovaný na hliníkové desce a orámovaný květinovými ornamenty a předsazenými ptačími motivy na skle.
Žena s knírkem a květy ve vlasech
Kahlo byla umělkyní ne proto, že by si to přála, ona zkrátka nemohla jinak. Její plány stát se doktorkou překazila těžká nehoda, při které málem zemřela, aby potom během rekonvalescence na lůžku začala malovat. Každý její obraz jako by byl vytrženou stránkou z intimního deníku, kterému se svěřuje s bolestmi, samotou, nezvladatelnou vášní i neštěstím. A i když je dnes Frida – nejvíce díky snad až moc zromantizovanému velkofilmu režisérky Julie Taymurové – vnímána jako emancipovaná žena, která trpěla pod nátlakem tehdy slavnějšího Diega Rivery, brzy každému vnímavějšímu člověku dojde, že šlo jen o další paradox nelehkého života této umělkyně. Ze všeho si brala jen to, co se jí líbilo a hodilo, v životě i tvorbě mísila filozofické směry i symboly jednotlivých náboženství, aby si tak vytvořila svůj vlastní svět, který je dneska mnohými tak obdivovaný. Frida sama ale nikdy pro ostatní nemalovala, svou tvorbou si nevydělávala, její obrazy jsou výsledkem vzácné pudové nutnosti vyjádřit se.
Autoportrét v sametových šatech i s trnovým náhrdelníkem
Výstava je strukturována do částí podle vyobrazovaného – rané dílo, autoportréty, portréty známých a přátel, zátiší, experimentální malba nebo kresby. Vedle toho si lze v expozici prohlédnout některé věci denní potřeby Frida Kahlo a samostatnou sbírku fotografií, která do velké míry dotváří nemalou výpovědní hodnotu celé retrospektivy. Říkám vám, dobré dvě hodiny o sobě nebudete vědět, a pak se vám ještě dlouho budou v mysli vracet sebezpytné a v jádru přece tak smutné obrazy téhle podivuhodné Fridy Kahlo, která dokázala, co moc jiných ne – sebe samu investovat do umění. A i proto je z ní asi ikona, co zasluhuje pozornost. Zkrátka dobře: můžete-li, jeďte! Třeba to ještě do 5. prosince stihnete, stojí to i za tu cestu i za vstupné, které dělá bez rozdílu 10 Euro.
Text a foto: Janka Ryšánek Schmidtová