S téměř poeticky znějícím souslovím „zelená zóna“ se setkáváme stále častěji. Bohužel se pod ním většinou skrývá zóna separace znepřátelených stran. V případě ostrova Kypr, kde jsem poznal praktické důsledky zelené zóny, již trvá 36 let.
Odděluje jeho řeckou a tureckou část za účasti pozorovací mise vojsk OSN. V současnosti tvoří zhruba 4 % rozlohy ostrova. Zelená zóna zde představuje území nikoho o šíři od 20 metrů (především v hlavním městě anglicky pojmenovaném Nikósia, resp. řecky Lefkosía či turecky Lefkoša) až po pás o dvou kilometrech. Je to území zmaru v opravdovém turistickém ráji, které se nevyhýbá ani kostelům, památkám, mezinárodnímu letišti, sportovním hřištím ani domům nebo obchodům. Fotit je přísně zakázáno a nebo jen z uctivé vzdálenosti...
Rozdělení ostrova
Ve stručnosti. K této traumatizující situaci došlo v létě roku 1974. Tehdy se řecká vojenská junta pod vedením generála Dimitriose Ioannidise (později byl odsouzen k doživotnímu vězení, kde nedávno po 35 letech zemřel) pokusila o spojení Řecka s Kyprem do jednoho státu. To narazilo na odpor turecké menšiny (18% podíl na počtu obyvatel ostrova). Pro Turecko se tato akce stala vítanou záminkou k invazi pod pláštíkem „ochrany Turků před řeckou genocidou“. Dvacátého července došlo k okupaci západní části severu ostrova, ve dnech 14.–16. 8. k obsazení jeho východní části. Mimochodem, datum bylo zvoleno rafinovaně a znamenalo velké ponížení kyperských Řeků. Jednak si vždy 16. 8. připomínali vyhlášení samostatnosti, jednak jako křesťané slaví svátek Nanebevstoupení Panny Marie... Ovšem později se provalilo, že již dva dny před invazí vznesli zástupci turecké vlády v Londýně návrh, aby Británie ostrov společně s nimi okupovala. Ta to odmítla s tím, že jí vojenské základny o rozloze 99 čtverečných mílí a s posádkou přibližně 15 000 mužů, které si po vyhlášení samostatnosti Kypru v roce 1960 na ostrově ponechala, postačují. To jen na okraj komplikované historie této perly Středozemního moře...
Kyperskému prezidentu Makariosovi III. se podařilo uprchnout do pohoří Troodos. Na zprávy o svém zabití pak reagoval rozhlasovým projevem z pobřežního města Pafos. Za pomoci Angličanů se mu posléze podařilo z ostrova uprchnout a burcovat mezinárodní společenství. Výsledkem ovšem zůstalo stávající rozdělení Kypru na tureckou část (s asi čtyřicetitisícovým vojenským kontingentem turecké armády), která zaujímá 37 % rozlohy ostrova a kde zůstaly mj. tři čtvrtiny průmyslového potenciálu země, mezinárodní námořní přístav i nejkrásnější pláže a turistická letoviska.
Přibližně 200 000 Řeků v panické hrůze uprchlo ze severu ostrova na jih a naopak všichni Turci dostali příkaz, aby přesídlili na sever. Ne všem se to zamlouvalo – mnozí pak emigrovali do Velké Británie či Německa, došlo i k případům jejich zastřelení. Pamětníci mezi kyperskými Řeky dodnes oceňují humanitární pomoc tehdejší československé vlády, která na ostrov poslala zvláště žádoucí a ceněný materiál: stany a léky. V listopadu 1983 byla na okupovaném severu vyhlášena Turecká republika severního Kypru, kterou však dosud s výjimkou Turecka neuznal žádný jiný stát.
Důsledná islamizace
Z původně 118 000 kyperských Turků jich dnes žije v severní části ostrova přibližně 75 000. Turecká vláda ovšem zorganizovala přistěhování na Kypr asi 160 000 nových osídlenců. Především oni postrádají pocit sounáležitosti s historickým odkazem Kypru. Důsledná duchovní islamizace severu ostrova je pro milovníky kulturního a architektonického dědictví doslova frustrující. Osmanští Turci, vládci ostrova od 16. století až po rok 1878, sice také přeměňovali chrámy v mešity včetně důsledné likvidace vnitřní i vnější figurální výzdoby, ale v některých případech mohly například kláštery provozovat svoji činnost, když platily předepsané daně.
Tentokrát museli poslední pravoslavní duchovní opustit okupovaný sever do roku 1976. Z kostelů se stávají skladiště pro uložení slámy, parkují zde motocykly a nebo se ponechávají napospas svému osudu. Za pomoci mezinárodních i amerických organizací a také EU se zachraňují alespoň torza ruin. Ovšem téměř nikde, jak jsem si povšiml, nezůstal symbol kříže. Snad jsem nespatřil budoucnost Evropy...
Město duchů 
Dalším mementem zelené zóny separace je i tzv. město duchů ve Famagustě. Kdysi jedna z turisticky nejvyhledávanějších částí Kypru s luxusními hotely a nejkrásnějšími písečnými plážemi chátrá a pustne pod přísnou ostrahou tureckých vojáků. Jedná se o území zhruba o rozloze 4 x 2,5 km. Vše by mělo být zachováno tak, jak obyvatelé a vlastníci v srpnu 1974 budovy chvatně opustili – i se snídaněmi na stole, s namočeným prádlem, s obchody plnými zboží (v prodejnách automobilů jsou prý stále ještě vystaveny modely roku 74), s archeologickým muzeem s cennými exponáty. Legendy hovoří o tom, že někde dosud svítí rozsvícené žárovky...
Ovšem lze to jen těžko potvrdit, protože tato oblast je dnes uzavřeným vojenským pásmem. Do dáli jen mlčenlivě ční torza pustnoucích, ale kdysi výstavných hotelů. Mnozí z těch, kteří se nechtěli smířit se ztrátou vzpomínek na své dětství, své blízké a rodiny a kteří se pokusili ze svých domovů odnést alespoň rodinná fotoalba, se už nikdy nevrátili. Dodnes na Kypru eviduje 1619 nezvěstných...
Dojde opět ke sjednocení?
Termín zelená zóna budu mít už asi navždy spojený s kdysi železnou oponou rozdělenou Evropou a nejnověji s pustnoucím územím překrásného ostrova Kypr i jeho hlavního města. Překvapilo mě, jak dosud na jihu i severu prezentují svou zemi – jako nerozdělené území. Přál bych tedy jeho obyvatelům, turistům i obdivovatelům opětné sloučení. Vždyť jeho památky patří k dědictví všeho lidstva! Jistým příslibem jsou pokračující jednání zástupců obou částí ostrova na dnes ztichlém mezinárodním letišti v Nikósii...
P.S. Železnici na Kypru vůbec nenaleznete. Tratě, které zde Britové budovali, titíž Britové také pro nerentabilitu zrušili už v roce 1951. Kypr se v současnosti může údajně „pochlubit“ jedním světovým primátem: největším počtem registrovaných automobilů vzhledem k počtu obyvatel.
text a foto: Jaroslav Císař