Jen slovy neopakovatelný zážitek se dá popsat návštěva dostihů v Ascotu nedaleko Londýna. Nejde jen o dostihy, ale i o společenskou událost, která tu je zakotvena plných tři sta let. Přijít do areálu v šatech s kravatou je na úrovni nižšího stupně společenského žebříčku, převažuje tu žaket, takže máte pocit, že jste se ocitli v extralize gentlemanů.
A to jsem hovořil o mužské části osazenstva, ta ženská je ještě obdivuhodnější. Klobouky nejrůznějších tvarů a šaty, které byly šity jen pro tuto příležitost. Takže se tu také prohání módní policie a běda, když nějakou celebritu nachytá v šatech „špatné“ barvy a „špatného“ střihu, to je potom tato dáma znemožněna na několik měsíců.
Samozřejmě že v královském Ascotu hraje hlavní roli panovnice. Alžběta II. se svým manželem přijíždějí na dostihy prakticky každý den a jsou uzavírány sázky, v jaké barvě kostýmu královna přijede.
Průvod se vydává po dostihové dráze a čtyři kočáry lemované jezdci jsou úchvatnou podívanou. V prvním sedí vždy královna s manželem, ve druhém, třetím a čtvrtém další členové královské rodiny či významné osobnosti. Před každým dnem dostanou diváci seznam, kdo v jakém kočáře jede, a tak se rozpoutávají diskuse, zda si ten který člověk ono místo zasloužil. Královna se pak v kočáře ještě představí v čestném kolečku v paddocku (pro ty, kdo nechodí na dostihy, je to místo, kde se před každým dostihem představují koně a jezdci) a pak už míří do své lóže.
Několikrát se ještě během odpoledne do paddocku vrátí, to, když jde předávat významné ceny nebo když startuje její kůň (královna je majitelkou několika koní). Měl jsem nečekaný osobní zážitek, trochu jsem po návštěvě toalety zabloudil, když najednou jsem se ocitl tři metry od královského páru. Stačil jsem sice zmáčknout spoušť, fotka je ovšem rozmazaná, jak jsem se lekl, ale i tak je to jedinečná památka.
Tohle není článek o dostizích, takže se o nich úmyslně moc nerozepisuji, za zmínku ovšem stojí výkon jediného významného koně tohoto mítinku „z východního bloku“ jménem Overdose. Tento vynikající sprinter, jehož majitel Zoltán Mikóczi pochází ze slovenské Dunajské Stredy, skončil čtvrtý, což byl výborný výsledek.
Jinak to na závodišti žije, hrají tu nejrůznější kapely, a když celé odpoledne skončí, shromáždí se mnohatisícový dav ke společnému zpívání na dostihovém „náměstí“ uvnitř areálu. Samozřejmě že někteří už mají trochu „pod čepicí“, ale všechno probíhá v klidu. Texty jednotlivých písní můžete navíc sledovat na velkoplošné obrazovce a i když „nemáte hlas“ zazpívat si s ostatními…
Aleš Pohořal