Stojím na runwayi pražského ruzyňského letiště a nechápavě koukám na všechny ty páčky, kontrolky a displeje. Trochu se proklínám, do čeho jsem se to navezl. Vše mi ale naštěstí začne popisovat a vysvětlovat Josef Pavlíček, jenž sedí na místě kopilota.
Několik minut bedlivě naslouchám a souhlasně přikyvuju, ve skutečnosti si však pamatuju jen to nejpodstatnější. Vím kde je knipl, bezpečně poznám výškoměr a radar, s trochou štěstí dokážu ovládat podvozek i klapky a umím pracovat s motory. To mi pro začátek stačí.
Podařilo se. Airbus A320 s více jak 140 cestujícími na palubě se bez sebemenšího problému odlepil od země a stoupá do požadované letové hladiny. Držet takový stroj v předepsaném náklonu dá docela zabrat, chvíli se to nedaří, ale nakonec se mi letadlo poddá. „Naprosto pohodový start, cestující by ani nepoznali, že letíte poprvé,“ chválí mě kopilot Josef. Kompliment jsem přešel bez odpovědi, jakoby to byla ta největší samozřejmost na světě. Úmysl v tom nebyl, v tu chvíli jsem si už totiž plně vychutnával pohled na svět z kokpitu letadla. Ať mi ještě někdo zkusí říct, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně.
Během hodiny jsem přistál na několika světových letištích. Kromě pražské Ruzyně jsem zavítal do horami obklopeného Innsbrucku, bez větších problémů jsem zvládl přistát na obou mezinárodních letištích v Hongkongu, cestující s pár boulemi přežili i manévr na jednom z nejnebezpečnějších letišť na světě – Saint Martin a nakonec jsem všechny v klidu dopravil i na Gibraltar. Tamní letiště je proslulé tím, že dráhu protíná frekventovaná silnice a auta vždy na krátkou chvíli zastaví závory, podobně jako je tomu u železničních přejezdů.
Jediný drobný incident se tak stal právě na slavném letišti Saint Martin. Asi kvůli lidem mávajícím z pláže, nad jejichž hlavami jsem přelétal jen několik metrů, jsem začal dosedat až příliš pozdě. S více jak 60 tunovým kolosem to není jednoduché. Cítím, že k tomu, abych stihl letadlo bezpečně zastavit, už bych měl být na zemi. Rozhodnu se pro trochu tvrdší přistání a sám se viditelně přikrčím jako bych se obával nárazu.
„Pár reklamací by bylo, měl jsi to raději zvednout a manévr zkusit znovu. Na první pokus to ale šlo,“ hodnotí můj let kopilot Josef.
Mou jedinou výhodou je, že vše se odehrává na profesionálním simulátoru iPilot. Pokud bych seděl ve skutečném Airbusu A320, zřejmě by se mi pochvalného potlesku nedostalo. I tak ale už chápu jak obtížné je pilotovat letadlo. Stačí prolétat mračny – vidět není vůbec nic a chybí tak jakýkoliv orientační bod, kterého bych se mohl chytit. Snažím se držet kurz a stoupat v předepsaném náklonu, přesto mám ale divný pocit, zejména když vím, že všude kolem mě jsou hory.
„Létání je v podstatě snadná věc, po chvíli se to naučí téměř každý, jde hlavně o to, jak člověk dokáže reagovat v krizových situacích,“ konstatuje už na čisté obloze Josef. Mně to ale tak snadné rozhodně nepřijde.
Martin Vodička