Pokud vlastníte tetování, které se jednoduše nepovedlo, nezoufejte. Náprava není zase tak složitá. Šéfredaktor Housera vyrazil do tetovacího salonu Tom Milhouse Tattoo napravit jeden z hříchů mladí.
V mých osmnácti letech jsem se, myslím si jako skoro každý v tomhle věku, chtěl lišit. Puberta se mnou smýkala ze strany na stranu a já jsem chtěl vypadat jinak a především hustě. Piercingy jsem své tělo nešetřil a došlo dokonce na několik měsíců i na dready (ty jsem sundal, když mi máma za ostříhání nabídla úplatu 2000 korun).
Celé to vyvrcholilo tím, že jsem se jednoho dne rozhodl, že se nechám tetovat. Na přelomu tisíciletí moc tetovacích studií na našem malém městě nebylo, a tak jsem navštívil známou, která experimentovala s nástrojem, který by se dal nazvat plnicím perem z roku 1636 (kdy bylo vynalezeno), foukačkou na papírové kuličky nebo fázovačem ze Star Treku, ale určitě ne tetovacím strojkem. Asi tušíte, jak to celé dopadlo… Ano, hrozně.
Od té doby uplynulo deset let a „domácí“ tetování se na mém lýtku přeměnilo v několik neidentifikovatelných černých rozpitých skvrn, které šly k tomu všemu šejdrem. Tetování mě pořád lákalo, a tak jsem se rozhodl pro nápravu v podobě překreslení. Bývalou (!) kamarádku jsem chtěl z mého záměru rozhodně vynechat, a tak jsem navštívit jednu z největších kapacit na tetování v Praze – Tomáše ze studia Tom Milhouse Tattoo. Domluvili jsme si první schůzku, na které mi Tomáš doporučil, jaké tetování by bylo vhodné pro překrytí stávajícího paskvilu. O pár dní později jsem přišel opět do jeho tetovacího studia, které je ve Spálené ulici, a šlo se na věc. Přinesl jsem si několik návrhů a po Tomášově doporučení jsme si vybral model Rubikovy kostky, který u mě i tak bodoval nejvíce. Tom si překreslil kostku na transferní papír a obtiskl obrys na oholenou nohu. V zrcadle jsem se podíval, jestli je kostka na svém místě, a mohlo se začít. Pomalu se mi začalo hůře polykat a barva mého obličeje se začala barvit do bílo-zelena (stejný barevný motiv má i kostka).
Takto to nějak vypadalo...
Náš fotograf, který přišel celou akci dokumentovat, mě začal zběsile a značně škodolibě fotit. Vycítil můj stres, s kterým si však Tomáš hravě poradil. „Už jsi to jedou zažil, tak víš, co tě čeká.“ Ulehl jsem na stůl a tetovací strojek se rozjel. „Chodí ke mně docela hodně lidí, který někdo takhle ,zkrášlil‘, řada lidí si myslí, že ušetří, když si to nechá udělat někde v garáži u známého a takhle to dopadá, “ začal tatér.
Samotného mě při tetování překvapilo, že místo na kotníku při zběsilé rychlosti zabodávání jehly do kůže moc nebolelo… No, lhal bych, kdybych řekl, že vůbec, ale nic zásadního se jednoduše nedělo. „Nejvíc to bolí na zadku,“ informoval mě Tomáš, při dokončování černého obrysu kostky. Následovalo vybarvování, které dělal velmi pečlivě, aby pokryl každý kousek barvených míst. Asi po dvou hodinách bylo dílo dokonáno. Následně mi potetované místo namazal hojivou mastí a obalil potravinářskou fólií, aby se do čerstvé rány nedostala infekce. Nové tetování mám již tři týdny, po tu dobu jsem místo dvakrát denně mazal a vše se díky masti a především pak díky sterilnímu prostředí v Tom Milhouse Tattoo, zahojilo skvěle. Tetování překryla nová kůže, která zjemnila barvy na kostce a vše vypadá skvěle. Už jen chlupy aby dorostly…
Jirka Hradecký