Režisér filmu Nezvaný host nám odpověděl na několik otázek! Přečtěte si náš rozhovor.
Vychází postavy v Nezvaném hostovi z konkrétních lidí, které jste potkal? Jak postupujete při vytváření postav vašich fikčních příběhů?
Někdy si připadám jako investigantivní novinář, který ovšem sbírá data pro fiktivní příběh. Vždy začínám s náznaky a střípky, které postupně skládám dohromady. Například když jsem začal vytvářet postavu stárnoucího profesora ekonomie Waltera Valea, hodně jsem vyslýchal své známé z akademického světa a poslouchal jejich příběhy o skutečných profesorech. Jeden přítel mi vyprávěl o profesorovi, který učí každý rok totožný předmět, který ale každý semestr maže sylabus tohoto předmětu a vytváří jej znovu. Takové jednotlivé minipříběhy a drobné charakteristiky pro mne představují při tvorbě postav velkou inspiraci.
Pokud vytváříte vaše postavy tímto způsobem, víte okamžitě jakým způsobem je propojit v příběhu filmu?
Ze začátku jsem konkrétní představu neměl – propracoval jsem postavy Waltera a Tareka a také první narativní situaci, jejich setkání. Potom jsem dodal Tarekovu přítelkyni, která je v určité opozici proti Walterovi. Dalším úkolem bylo co nejlépe využít Hiam Abbasovou, pro kterou jsem vytvořil postavu Tarekovy matky. Myslím, že neustálé vnitřní napětí mého filmu vychází z tohoto typu práce – divák má při sledování filmu pocit, že je svědkem nemotorného sbližování jednotlivých postav.
Jak vznikla idea použít jako spojovací prvek hudbu?
Hudební motiv byl přítomen v mé práci na Nezvaném hostu od prvopočátku. Od začátku jsem měl v hlavě motiv starého muže, který se chce na stará kolena naučit hrát na piano. Potom, když jsem přemýšlel o charakteru Tareka, mi bylo jasné, že musí být umělcem – jeho postava je amalgámem celé řady umělců, které jsem potkal během své cesty po Středním východě. A pak mě napadlo využít opozici klasického piána a živelných afrických bubnů. Africký buben džembe navíc dobře symbolizuje multikulturnost hudby jako takové, multikulturnost New Yorku a obecnou možnost vzájemného porozumění.
Pokud se dostáváme k New Yorku, toto město hraje ve filmu velmi důležitou roli. Chtěl jste od začátku točit právě tam?
Ano, New York figuroval v mých plánech od začátku. S kameramanem filmu jsme se shodli na tom, že nechceme vytvořit příliš sentimentální a romantický obraz města, ale že se chceme pokusit vystihnout poetiku newyorské každodennosti. Filmovat v New Yorku je jako žít v New Yorku – někdy se všechno dokonale vydaří, jako například při natáčení bubnového jam-session v Central Parku, jindy se musíte potýkat se špatným počasím, s nekonečnými zácpami na silnici, s neutišitelným hlukem či s jinými problémy.
Jak dlouho jste zkoušeli s herci?
Herecké zkoušky zabraly zhruba dva týdny. Ty dva týdny jsme se snažili být co nejvíc pohromadě a naší společnou ambicí bylo co největší zdokonalení scénáře. Při zkouškách nejde jen o to, aby se herci donekonečna učili repliky, daleko důležitější je společná mravenčí práce na vylepšení scénáře. Po této klíčové práci je důležité věnovat se jednotlivým detailům, například cvičit s Haazem a Hiam jejich akcent: tak, aby opravdu zněli jako matka a její syn, kteří spolu žili v konkrétní oblasti.
Jak se vám pracovalo s hercem, jakým je Richard Jenkins – s velezkušeným hercem, který má za sebou velké množství zajímavých rolí?
Ze začátku jsem dal Richardovi scénář, jenž se pro nás stal základem, na kterém jsme dále společně stavěli. Richard měl během naší společné práce celou řadu podnětů, z nich některé byly zrealizovány ve výsledné podobě filmu: například to, že Walter v průběhu filmu změní své brýle, byl původně Richardův nápad. K takové spolupráci jsem jej však musel přemlouvat, měl zafixováno, že je především hercem a zpočátku takto nechtěl příliš spolupracovat.
Co vás k obsazení Richarda Jenkinse přimělo?
Chtěl jsem někoho, kdo není příliš okoukaný v hlavních rolích. V žádném případě jsem pro svůj film nechtěl nějakou hollywoodskou hvězdu. Proto jsem hledal herce, který je maximálně schopen sžít se se svou postavou. Myslím si, že Richard Jenkins je na předních místech soukromých seznamů u mnoha režisérů. Ještě předtím, než jsem vůbec začal psát scénář, jsem se s Richardem setkal a toto setkání bylo velmi důležité: poté jsem již psal scénář s vědomím, že hlavní roli bude hrát on.
Jaký je váš vztah k tématu imigrantství? Ve filmu toto téma není zpracováno politicky…
Já myslím, že toto téma je v současných Spojených státech a především v New Yorku takřka nevyhnutelné. I při zpracování tohoto tématu jsem se snažil o maximální míru realističnosti – snažil jsem se divákům přiblížit každodenní životní zkušenost obyvatel New Yorku, kteří do USA imigrovali z jiných koutů světa. Nechtěl jsem, aby toto téma z filmu trčelo – šlo mi pouze o to, aby si diváci filmu uvědomili, že takové příběhy se dějí v New Yorku každý den.