Námětem pro Sud prachu se stala stejnojmenná divadelní hra Dejana Dukovského, který ji ovšem psal původně jako filmový scénář; pro divadelní formu se rozhodl až později. Zřejmě nejobtížnější pro filmovou podobu bylo pospojovat sled více než deseti na sobě zdánlivě nezávislých epizod. Jedenáct let starý snímek uvádí v obnovené premiéře Asociace českých filmových klubů.
Jedním z hlavních hrdinů je skeptický bavič Boris (Nikola Ristanovski), který v kabaretu Balkan nadává divákům a mluví o nepochopitelnosti událostí odehrávajících se v bývalé Jugoslávii. Jeho vystoupení rámují sérii vzájemně se prolínajících minipříběhů z nočního Bělehradu.
V České republice byl Sud prachu uveden poprvé na 34. ročníku MFF v Karlových Varech v roce 1999 a ještě před uvedením byl snímek vzdáleně přirovnáván ke Kusturicově Undergroundu. Podobnost je ovšem jen čistě tematická; tam kde Kusturica volí fantaskní podobenství, tam Paskaljević nasazuje temně civilní tón (celý děj filmu se odehraje během jediné noci) a banální výjevy ze života několika postav - které ovšem vždy skončí výtryskem brutálního násilí či ponížení - pak v závěru vrcholí jedním z nejvýmluvnějších filmových obrazů nejen o balkánské válce, ale o všech konfliktech, jež jsou stejně absurdní jako logické. Sud prachu je mistrovský kousek, který se točí jednou za život a po němž řada režisérů může tak maximálně po očku šilhat.
Režisér Goran Paskaljević se řadí mezi příslušníky tzv. pražské školy jugoslávského filmu - na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval na pražské FAMU (pod vedením Elmara Klose). Dalším Paskaljevičovým snímkem byla evropská koprodukce Jak se Harry stal stromem (2001) – poetický příběh zasazený do irského prostředí. Filmem Sen zimní noci (2004) se pak Paskaljevič znovu vrátil k traumatům válečného běsnění devadesátých let. Jeho zatím posledním filmem je povídkový snímek Optimisti (2006).
-tz-
Podívejte se na trailer: