HOUSEROVINKY
Richard Krajčo: Hudebníci jsou vlastně cirkusáci...
Frontman úspěšné české skupiny Kryštof se chystá na propagaci nejnovějšího alba Jeviště. O tom, co si pomyslí, jakmile spadne opona, o tom, co se nedá vysvětlit nebo o tom, že hrát roli se musí na jakémkoliv jevišti, promluvil v rozhovoru pro Houser.
V únoru 2010 vyjíždíte na t-music kryštof tour s deskou Jeviště, které sice nemine tři největší města České republiky, dál se ale nepodívá. Proč jste pro propagaci nového alba zvolili jen velká jeviště, ačkoliv se dnes mluví o nutnosti pomáhat hlavně těm menším?
Tento plán jsme měli již dříve, protože je celkem náročné, hlavně finančně, objet celou republiku s tak velkou produkcí, kterou takové turné vyžaduje. Nevím, kam přesně míříte s tou nutností pomáhat menším městům, ale to se snad netýká kapel, ale grantů a ministerstva kultury. Pokud nějaké granty dostaneme, rádi přivezeme celou scénu, která se počítá ve statisících, i naši hudbu do všech malých měst této země. Pokud ne, což předpokládám, vrátíme se do menších měst zase s menší výpravou. Třeba do klubů.
Vystoupení na koncertním i divadelním jevišti má jistě několik styčných bodů. Důležitými faktory jsou režisér, osvětlovači, kostymér, schopnost zapamatovat si text či prodat své schopnosti. Dá se ale říct, že na koncertech je také třeba „hrát roli“? Jak taková role vypadá a jak se jí dá „naučit“?
Jeviště je jeviště a je jedno, zda je divadelní či hudební. Prostě na něm musíte předvést nějaké „divadlo“ a je už jedno, zda se jedná o komorní hru a nebo velkolepou podívanou. Divák s vámi musí dýchat, smát se, plakat, a je na vás, zda se vám to podaří. Hudebníci jsou takoví cirkusáci, kteří taky vozí to své řemeslo od města k městu a pokouší se zaujmout. Prostředků má každý z nás habaděj, jen je musíme umět využít.
Komediantský život nám umožňují naši diváci...
O teoriích jevištního prostoru bylo napsáno mnoho sociologických studií. Především jde o prostor, který striktně rozděluje zúčastněné strany na víceméně pasivní příjemce a aktivní subjekty vysílaného sdělení. Jak si v tomto ohledu uchovat nejen nadhled fyzický, ale i psychický a nespadnout do „hvězdných manýrů“?
Právě to o čem píšete, mi přijde takové. My se, alespoň s kapelou, snažíme bariéru mezi jevištěm a hledištěm bourat. I proto jsme vyrazili do divadel, s diváky komunikovali a „táhli“ je k sobě na jeviště. Jsou to přece právě diváci, kvůli kterým můžeme žít tenhle komediantský život.
Jaká je první myšlenka, která vám proběhne hlavou, jakmile „spadne opona“. To je například u prvních kroků při odchodu do zákulisí nebo po posledním tónu posledního přídavku?
Já mám vždy radost, když se vše podaří a zároveň mě přikryje takový smutek, že je vše už za mnou. To tak na jevišti za oponou chodí. Tohle tour chystáme už pět měsíců, pak přijde jeden večer, druhý a …šmitec. Vše skončí a i když vím, že nás bude čekat něco dalšího a nového, bude nám to určitě líto.
V rámci kterých rozhodnutí oceníte při nahrávání desky (či při následném koncertování) přítomnost nápovědy? Do čeho si naopak nenecháte mluvit?
Nikdo není vševěd a určitě je fajn slyšet názory okolo. Jak zevnitř kapely, tak od přátel, mé ženy, maminky, Libora Lisého z vydavatelství. Každý něco přihodí pod kotlík a já si pak třeba vyberu. A někdy nevyberu. Jsem paličák.
Manažery jsme měli dvakrát... teď si to raději děláme sami
Koncertní vystoupení každé trochu úspěšnější kapely zahrnuje za rok nejen oficiální zastávky pro veřejnost, ale i různá domluvená vystoupení pro mediální partnery apod. Vy např. již několik let spolupracujete s jednou automobilovou společností. Jak se jim zamlouvalo, když začal Richard Krajčo označovat za svou nejpovedenější píseň Jízdu v protisměru? Nesebrali vám klíče?
Ne, dali mě i kapele ještě jedno auto. Kdyby těch jízd v protisměru bylo nějak příliš...
Vystupujete i na charitativních akcích. Umím si představit, že žádostí o spolupráci typu „můžeš se dívat, ale vstupné si nech“ je více, než kolika je možné vyhovět. Jak vybíráte – tady ano – tady ne?
Už dlouho spolupracujeme s Linkou bezpečí a své aktivity tohoto typu směřujeme právě k ní. Těch nabídek na podobná vystoupení je okolo padesátky ročně a upřímně řečeno bychom nedělali nic jiného.
Začne-li skupina vyprodávat velké haly a dočká se ocenění i u kritiků, začne být limitována tímto tlakem? Musíte třeba řešit záležitosti (finanční, organizační), které vás v určitém ohledu odvádějí od samotného hraní?
Jistě, že kapela musí řešit spoustu věcí okolo. Dělali jsme to tak na úplném začátku, pak se dvakrát svěřili do rukou „manažerů“ a nakonec se rozhodli, že to zase zůstane radši „doma“. Už dva roky management kapely děláme se ženou, kluci se starají o web, fanclub a facebook. Možná je pravda, že to odvádí občas pozornost jiným směrem, ale aby všechno klapalo a my byli spokojeni, bereme to jako součást „provozu“ a fungování kapely. Co si neuděláte, nemáte, a my to zatím zvládáme ke spokojenosti nás všech kolem Kryštofa a tím pádem snad i ke spokojenosti všech, kteří Kryštofa poslouchají, spolupracují s ním nebo se o něj jen zajímají.
Na vaší desce je melancholický Bůhvíkam. O hledání a jisté permanentní životní dezorientaci napsal nedávno Michal Horáček 2009 veršů a nazval je Kudykam. Není jistou schizofrenií nutnost na jedné straně působit v rámci svého vystupování kompaktně, odhodlaně a sebevědomě a na straně druhé se neustále mezi řádky zmiňovat o tom, že nic takového ve skutečnosti neprobíhá?
Upřímně řečeno, nevím. Některé věci kolem tvoření se prostě nedají vysvětlit...
„Pod nohama“ se vám povaluje už slušná částka Andělů, Žebříků, sem tam nějaký Radok. O čem si dnes už řeknete, že to nemá cenu?
Protože máme kapelu pořád rádi a hrát v ní je pro nás stále zábava, nenapadá mě nic, co bych pro ni „už“ nechtěl udělat. Prostě jedeme pořád stejně, jen nás občas někdo ocení, což nemění nic na našem fungování a přístupu. Jen písní, zaplať Pánbůh, ještě přibývá. A dokonce se nám líbí. No není to fajn?
Rozhovor vedla: Michaela Poštulková
Foto: archiv kapely
Kdo jsou Kryštof?
- vznikají v Havířově v roce 1995 jako „The Kryštof“
- v roce 2000 uzavírají smlouvu na 3 alba se společností Monitor EMI
- píseň Lolita z debutu Magnetické pole se stává nejhranější v českých rádiích
- druhá deska V siločarách (2002, rok po vydání Magnetického pole) přesvědčuje kritiky i veřejnost o hitovém potenciálu skupiny. Nejhranější hitovkou je bezesporu Obchodník s deštěm
- v roce 2004 získává Kryštof sošku Anděla za desku Mikrokosmos
- Richard Krajčo hraje přímo ve velké krychli. Ta zdobí scénu na koncertním tour k novému albu Rubikon
- po bestofce Kryštof připravují své Jeviště. Tour k novému řadovému CD se chystá na druhou půlku února 2010
