Švýcaři v Arše ještě jednou "zaklepou na dřevo"
The Young Gods přijíždějí do Prahy v rámci svého posledního akustického turné „Knock on Wood“ před vydáním nového elektrického alba! Nejspíše poslední možnost uslyšet naživo převratný projekt, který před dvěma lety vyprodal dva večery v Akropoli.
Švýcarská kapela s pověstí jedněch z nejpodstatnějších evropských inovátorů na poli elektronické hudby po bezmála čtvrtstoletí experimentování se samplery svým fanouškům vyrazila dech: natočila fascinující akustické album a koncertní pódia obráží se španělkami.
Legendární pokušitelé neznámého si nikdy nedělali hlavu se „stylovou čistotou“, jejich diskografie je plná zdánlivých úletů, které dostávají logiku a vzájemnou provázanost v mnoha případech až s odstupem několika let, avšak to, co nabízejí v rámci současného akustického projektu, zachyceného na albu Knock On Wood – The Acoustic Sessions (CD+DVD), je možná v jejich bohaté dosavadní kariéře doposud největší „drzostí“. Vybrat ze svého repertoáru ty nejznámější kusy, doplnit je několika coververzemi a vše nahrát v obsazení převážně pro tři španělky, perkuse a hlas, to si snad ještě žádná kapela podobného typu netroufla.
Jenomže jakmile prvotní šok opadne a začneme o projektu přemýšlet, začnou se nám spojovat věci, které projekt když ne přímo vysvětlují, tedy alespoň naznačují, kde mohou být jeho kořeny. Za prvé: leader kapely, zpěvák Franz Treichler, je – což se málo ví – původem klasicky vzdělaný kytarista. Za druhé: tím, co odjakživa The Young Gods elektronicky obráběli především, byly zvuky nasamplovaných kytar, byť elektrických, mnohdy punkových, někdy znějících až hendrixovsky.
Za třetí: zejména v první fázi své tvorby pracovali přes všechnu výbušnost a divokost nikoli primárně s hlukově-rytmickými plochami, nýbrž s výrazně písničkovými strukturami, na rozdíl například od představitelů stylu electronic body music, k němuž byli trochu nešťastně řazeni. A za čtvrté: mnohé z jejich skladeb se dokonce dotýkaly hranic jakéhosi „elektronického šansonu“, zvláště ty zpívané ve francouzštině. Nemluvě o tematickém albu Play Kurt Weill, věnovaném verzím písní dotyčného slavného německého kabaretního skladatele.
Zde si můžete přečíst náš rozhovor s Franzem Treichlerem o projektu Knock on Wood.
Na kterých opěrných bodech tedy projekt Knock On Wood stojí? Slavný Gasoline Man například dostal vyloženě bluesovou podobu, včetně Treichlerovy foukací harmoniky a stylové slidekytary Ala Cometa. A opět – při srovnání této syrově „oholené“ verze s původní elektronickou nám dojde, že onen až hookerovský boogie riff vlastně, byť kdesi pod povrchem, píseň držel už v roce 1992 při jejím prvním nahrání na slavné album T.V. Sky.
Ve čtyřčlenném obsazení (základní trio, v němž svrchu jmenované doplňuje bubeník Bernard Trontin, je pro tuto příležitost rozšířeno o dalšího kytaristu Vincenta Hänniho) mají The Young Gods skvělou dynamiku. Hustota třeba takové Longue Route, jež zlomem přechází v spíše „atmosférickou“ She Rains, v níž Al Comet nádherně udržuje groove na hluboce podladěnou basovou strunu na kytaře, je dalším klíčovým okamžikem koncertu i alba.
Kromě vlastních písní si The Young Gods berou na paškál i několik převzatých kousků. Jejich výběr sahá, jak se v Čechách říká, „od Bacha po Vlacha“. Nejméně překvapí weillovská Speak Low, tu už známe z uvedeného „kabaretního“ alba. Kudlou do zad všech ostentativních progresivistů je slavná woodstocká hymna Freedom Richieho Havense, alespoň špetky elektroniky se kapela nevzdává ve skladbě Ghost Rider z repertoáru amerických elektronických pionýrů Suicide, postavené na jedné psychedelicky obalované ostinátní figuře.
Stručně řečeno: dokonalé písně v dokonalém provedení. Invenční nápady. Z určitého úhlu pohledu převratný celý projekt, přinášející nový pohled na ověřené hodnoty. Absence jakékoli samoúčelnosti. Zřejmý nadhled. Předloňská pražská premiéra tohoto projekta byla vyhlášena jako jedna z koncertních událostí roku.
-tz-