Bouřka, ze které měli Jaga Jazzist druhé Vánoce, festival v Ostravě rozpůlila, jako když se přepne program v televizi: vedro, pak mokro. Když mi opadající příval deště dovolil vyjít z backstage, bylo třeba překontrolovat svůj provizorní příbytek.
Ztichlý areál zase pomalu začínal ožívat jako mraveniště. Ostravice pod lávkou byla rozbahněná a rozlila se na kamenitou pláž, kde se ještě včera chladili sublimující návštěvníci. V areálu, který je v podstatě parkem, jsou naštěstí asfaltové cestičky, takže to ani moc nečvachtalo. Ve stanovém městečku už to ale bylo horší. Kdo nenašlapoval opatrně, mohl si dát nedobrovolnou bahenní lázeň. Několik stanů, na než vybylo místo v nižších polohách terénu, nedopadlo moc dobře. Můj byl naštěstí na vyvýšenině a tudíž relativně nepostižen. Vzal jsem si suché oblečení a vzal to kolem The Cranberries, kteří zrovna začínali hrát na hlavní scéně, zpět.
Loni reinkarnovaná irská čtyřka nikdy nepatřila mezi mé favority, ale musí se jí přiznat, že publikum si získat dokáže. Během jejich vystoupení se přes nával ani nedalo projít okolo. Asi po třech písničkách projíždí v zadní části davu auto některého ze stánkařů, a tak jdu za ním v brázdě, kterou mezi lidmi vytváří; další příležitost by taky nemusela nastat. Pro mě osobně tak akorát porce specifického projevu zpěvačky Dolores O’Riordanové, jejíž hlas co chvíli s manýrou jakoby ledabyle přeskočí, jak to zná celý svět už od hitu Zombie. Každopádně uznávám zařazení Cranberries na festival, coby doplnění barvité škály programu.
Synchronizace hudby a prostředí
Program byl kvůli předchozí průtrži trochu posunut, ale přesto jsem raději k podiu, kde se rozpoutá muzikantské peklo v provedení Jaga Jazzist, dorazil s předstihem, abych chytl dobrý flek. Daní za to jsou doléhající Gang Ala Basta od vedle. Jakýmsi vrcholem jejich koncertů je poněkud jalová cover verze Breathe od Prodigy (před časem na pražských Meziplotech ji navíc začínali nadvakrát, protože se jim nejdřív po pár taktech sesypala).
To norské desetihlavé stádo bylo jiné kafe – tím myslím reálné kofeinové účinky. Hráli především materiál z aktuální desky One-Armed Bandit a protože složité skladby před natáčením zkoušeli půl roku v kuse a od vydání (také půl roku) stále koncertují, přednesli je s lehkostí, jako by se jednalo o etudy na úrovni lidušky. Na několika místech bylo oproti nahrávce přidáno pár taktů, aby si některý z muzikantů stihl vzít jiný nástroj, jinak bylo vše přesné. O komunikaci s publikem se staral bodrý bubeník Martin Horntveth: „Náš koncert v Palák Akropolis byl zatím nejlepší na turné, ale tenhle ho ještě předstihne!!!“ Aby také ne, když se tu shromáždily tak čtyři „Paláke Akropolis“ vnímavých posluchačů. Většina lidí zůstala i přes vracející se déšť. Vystoupení se geniálně prolíná se situací a prostředím; skladbu Music! Dance! Drama!, jejíž napětí akcentovaly hromy. Všichni v kotli žijí tímto okamžikem: All I Know Is Tonight z pět let staré desky What We Must. Při Touch of Evil zasáhne vyšší mocnost a vyhodí pojistky. Podaří se je nahodit a dojde na přídavek.
Nic nemůže být dokonalé
Protože se mi nepodařilo sehnat prázdný pytel na odpadky, z nějž si zde řada lidí udělala provizorní pláštěnky, musel jsem se jít sušit do pivního stánku. Zahodil jsem tak plán na návštěvu Afro Celt Sound Systemu, čehož jsem posléze hořce litoval. Čekal jsem totiž na Brendana Perryho, jehož zařazení do line-upu bylo pro mě jedním z klíčových okamžiků při rozhodování vyrazit do Ostravy; šel jsem do deště opět hlídat si místo, ale ve chvíli, kdy se mělo začít hrát, technici začali připravené náčiní opět sklízet. Brendan Perry kvůli nebezpečí výbojů nevystoupí. A protože hned druhý den jel do Polska, nešlo koncert ani přesunout na neděli. Na ostatních pódiích sice s výboji problémy nebyly, ale nemajíc pláštěnku jsem byl tak promočený a prochladlý, že jsem to vzdal a šel na kutě. Dnes hráli na dobrou noc El Gran Silencio.
Nedělní mše
V neděli ráno jsem si vzal poslední suché triko a jediné mokré kalhoty. Šel jsem se opět probudit do „Staré Arény“ na poslechové dopoledne s Pavlem Klusákem. Uplyne jen několik písní a uvědomuji si, že se blíží poledne a musím jít na mši. V Evangelickém Kristově kostele na Českobratrské mají jednu sloužit táborští Please The Trees. A poslouchá se to moc dobře – Evangelium podle Vaška Havelky. Mají narváno a „hudboslužba“ má skvělý zvuk i atmosféru. Některé pravdy v podobně hlučných zpětných vazeb se během kázání neposlouchají snadno a starší návštěvníci si musejí zacpávat uši. Přídavek si vzal na starosti nejprve samotný Havelka jen s akustickou kytarou – hrál bez nazvučení a nikdo ani nedutal. Pak ještě nastoupil i zbytek kapely a předvedl pár žalmů. Před kostelem se pak rozdávalo první číslo nového hudebního magazínu FullMoon, v němž je ke čtení poutavý cestopis z jarního turné Please The Trees po Americe.
Úprk do New Yorku
Na hlavní scéně v časném odpoledni začala polská ska/reggae Etna Kontrabande a zároveň se mrholení opět na chvíli změnilo na déšť. Pláštěnky jsou vyprodané a odpadkových pytlů také není nazbyt; podupávám si tedy v nejbližším přístřešku. Kapela sice rozlehlou plochu zaplnila posluchači jen zčásti, ale přijetí se dočkali velmi slušného. Po jejich skončení jsem se odhodlal, že si musím alespoň jeden koncert užít ve zdejším importovaném mini-New Yorku. Klub měl v neděli opět vedlejší, klimatickou výhodu – dalo se zde zahřát. Ve čtyři hodiny zde začínal devítičlenný ansámbl Brooklyn Funk Essentials. Jak by název mohl evokovat, nejednalo se o žádné „základy“, ale o materiál pro řádně pokročilé. Přísný, dunivý řád vystoupení udával Lati Kronlund na „mccartneyovskou“ houslovou basu. Show pak dělala především zpěvačka Hanifah Walidah. Prostor New York City stage byl řešen tak, že kdo se nezvládl začlenit přímo do prostoru klubu, mohl i tak koncert sledovat v přilehlém baru na velkoplošné projekci.
Po funkových orgiích se na nejbližší scéně dal stihnout kus Idy Kelarové s jejím cikánským jazzem. Po ní jsem si odskočil do druhé poloviny areálu na další bramborák, ale prakticky okamžitě jsem musel zdrhnout před MIG 21 – zdálky slyším nejapný humor a předělávku Bobby Brown od Franka Zappy; české kapely mají často potřebu svá vystoupení kořenit slavnými písněmi. Raději jsem si poslechl kus Blue Effect, kteří si na nic nahrají. Na konci se svým fanouškům moc omlouvají, že tady na festivalu bohužel už nemůžou přidávat.
Dvě písničkářky
Vedle totiž začínala pozoruhodná švýcarská písničkářka Sophie Hunger s čtyřčlenným doprovodem. Hodně vytažené bicí přímo vybízely k pohybu a už po první písni je publikum jejich. Když se kapela dvakrát stáhne do zákulisí a nechá Sophii na pódiu samotnou s akustickou kytarou, neznamená to zklidnění; řeže do strun jako o život, div že je nezpřetrhá. Pak plynule usedá i za klavír. Rockový zvuk je chytře dobarvován dušeným trombónem a barokní flétnou. Ve finále už zase prší, ale zpěvačka přesto jde až na forbínu a v instrumentální gradaci má otevřenou pusu – mám pocit, že i přes rachotící kapelu ji slyším křičet, ačkoliv nemá mikrofon. Na chvíli jsem úplně zapomněl, že za lávkou v tu chvíli začíná její zavedenější kolegyně.
Na Reginu Spektor jsem tak dorazil odhadem až při třetí písničce. Slavné jméno přilákalo k hlavní scéně opravdu hodně lidí, ale bylo zjevné, že nejbouřlivější potlesk se ozýval od skupinky skalních fanoušků, kteří obsadili přední linie. Já jsem zdaleka neměl naposlouchané vše; kromě hitovky Fidelity jsem si například hodně užil Man of a Thousand Faces nebo Blue Lips. První půlhodinu koncertu hrála s houslistou a bubeníkem. V jednu chvíli se v zákulisí objevil nějaký muž, který tam neměl co dělat a Regina přerušila píseň, dokud se nezdekoval. Následovala další půlhodina sólo s klavírem. Když se pak vrátil houslista, vzdával se hold violoncellistovi Danovi Cho, který se před týdnem a půl utopil. Teprve v tu chvíli mi došlo, že je na pódiu celou dobu pietně nasvícená jeho prázdná židle. Krásný koncert měl tedy velmi smutný podtón.
Oproti původnímu plánu jsem se před The Stooges raději moc nevzdaloval a navštívil jsem Indies stage, kde zrovna hodně dobře jeli Al-Yaman. Měli hodně dobrý zvuk a jejich návštěvníkům byl palouk u této scény dost těsný, zvlášť při tanci, který musí mít při jejich poslechu jako podmíněný reflex snad každý.
Zde si můžete přečíst první díl reportáže.
Poslední přeživší
Festival Colours of Ostrava spěl k závěru a na hlavní stage měl co nevidět nastoupit Iggy Pop. Podle jazyků, které vůkol zaznívaly, se sjelo publikum z velkých dálek. Před závěrečným koncertem poděkovala ředitelka Zlata Holušová za účast a přislíbila, že příští (desátý) ročník bude ještě lepší. A já jí věřím. Technici The Stooges pak čekali na jevišti s připravenými kytarami, aby ty staré bestie uvázali do jejich otěží. Začínají valivé riffy Raw Power a vbíhá Iggy ve vestičce, kterou po chvíli strhává a odhaluje svou vychrtlou, rachitickou figuru. Svíjí se jak blázen, ve svých třiašedesáti má energie na rozhazování.
Po pár písních zve k sobě asi patnáctku fanoušků a ti tam pak během Shake Appeal zběsile pogují. Hlavou mi letmo mihne verš od Redhotů: „Meet me at the coffee shop, we can dance like Iggy Pop…“ Frontman jednotlivé skladby uvádí prohlášeními typu: „Tohle vás znásilní do p….e!“ Tohle není pouťová atrakce jako vzkříšení Sex Pistols v devadesátých letech nebo Dead Kennedys bez Biafry – tohle je poslední čistokrevný punk původní generace. Iggy seskakuje ke kotli, zdraví se s lidmi a způsobuje sekuriťákům horké chvíle. Technik po každé písni musí znovu instalovat jak mikrofon, tak stojan. Přídavek čítá tři skladby a definitivně se končí s No Fun z debutové desky.
Ještě v noci jsem se musel vrátit do Prahy, takže mi výjimečně přišlo vhod zpoždění Českých drah – nemusel jsem čekat do půl třetí, protože jsem se přibližně v jednu svezl vlakem, který měl odjet už před hodinou a půl.
Text: Jakub Pech
Foto: Iva Marešová