V Inverness nás budí vytrvalé šumění milionů dešťových kapek, jak poklidně dopadají na plachtu stanu. Snažíme se být optimisté a ranní spršku označujeme za mrholení – co jsme taky mohli čekat, když jsme se rozhodli vyrazit na trek do skotských hor? Když ale jedeme autobusem do městečka Aviemore, výchozího bodu a základny pro horaly, přes šedivé provazy lijáku už není téměř vidět. To nám to pěkně začíná. Nezbývá než schovat sluneční brýle, sbalit opalovací krém, zatnout zuby a vyrazit.
Nejvyšší horský masiv The Cairngorms patří bezesporu k těm nejkrásnějším místům, která lze na britských ostrovech s batohem na zádech a pevně utažených pohorkách navštívit. Když neprší a krajinu nezahaluje hustá mlha, což se podle místních starousedlíků děje skoro pořád, máte možnost poznat nádhernou scenérii tvořenou starými lesy, jezery a majestátními vrcholky divokých hor. Nevedou tudy silnice, turistické značení byste jen marně hledali a do nejbližšího obchodu je to co by kamenem dohodil, tak den chůze. Bez dobré mapy a kvalitního nepromokavého vybavení sem vůbec nejezděte.
Několik lekcí trudomyslnosti
První den se nám slévá do jednoho velkého mokrého vjemu. Procházíme vesnicemi a zarytě mlčíme. Je jasné, že kdyby jeden z nás navrhl návrat, nedošlo by k hádce. Vpravo i vlevo od cesty se táhne plot, neúnavně a pořád. Navečer narazíme na první louku, okamžitě stavíme stan, uvnitř je sice dost vlhko, ale nám je i tak veseleji a v předsíňce si vaříme instantní polévku „wongovku“, chutná až překvapivě dobře. Mokré bundy roztahujeme pod karimatky, asi v naději, že uschnou. Přes noc se ale jen dokonale vyžehlí. Ráno zase prší. A ta louka se ukazuje býti pastvinou pro krávy. Pořádné skotské dojnice zkoumají naše trekové hůlky, balíme o to rychleji, respekt k té hoře hovězího nelze totiž nějak potlačit.
Jak čas ubíhá a cesta se za námi vlní, jako bychom si pomalu zvykali na tu z nebe neustále padající vodu. Několikrát za den to dokonce přestane a ukáže se kus modrého nebe, máme až dětinskou radost, fotíme si ho. Postupně opouštíme obydlenou krajinu, vzdalujeme se vesnicím, abychom pozdě odpoledne dorazili k jezeru Loch Einich, obklopují ho krásné horské štíty, což nám dobíjí energii stejně jako další polívka a čokoládový pudink. Ovšem přes noc dál vytrvale lije, pravidelně se budíme, ležíme tiše vedle sebe a posloucháme déšť. Karimatky jsou nacucané vodou, spacáky zatuchlé, je nám zima a sebemenší kamínek tlačí do zad. Začíná jít do tuhého.
Z deště pod okap a ještě kousek dál
Ráno jest horší večera. Krajina se ztratila v neprostupné mlze, docházejí nám zásoby suchého šatstva i nadšení k překonávání nepřízně počasí. Máme toho dost. Po hodině naštvaného obcházení stanu padne rozhodnutí, přelezeme do vedlejšího údolí, bude-li i tam psí počasí, vracíme se do Edinburghu a hotovo.
Kladu za sebe bezmyšlenkovitě nohy, hlavně zůstat v pohybu. Viditelnost je asi tak tři metry, Radek na sebe bere zodpovědnost za navigování, kombinuje mapu, výškoměr a kompas, jdeme pomalu, ale jdeme, šestnáctikilové batohy tlumeně čvachtají, snažíme se to ignorovat. Abychom se ale dostali na hřeben, je nutné překonat horolezecký úsek vedoucí potokem. Voda je nám už jedno a já z posledních sil zaháním představu, jak by reagovala má maminka, kdyby viděla, co to ve svém volném čase provádím.
Vyšvihneme se na vrcholy Braeriach a Cairn Toul, neprší, jen hustě mží a převaluje se tu těžká mlha. Celá krajina má najednou takovou jakoby kostelní atmosféru, člověk se obává promluvit, aby se neozvalo echo. Co chvilku zvedne vítr mlhu pár metrů na zem a odkrývá nám tak kousky nádherné přírody, ale i mrtvého králíka, s nadšením vytahuji foťák, v dálce totiž zahlédneme soba. Vrací se nám dobrá nálada.
Blýskání na lepší časy...
Navečer se před námi otevírá údolí Glen Dee s malou bivakovací chatou Corrour Bothy a máme pocit, že nic na světě nebylo a není krásnější. Uvnitř je ale plno a kolem stojí desítka mastňáckých stanů pro ty, kteří si zaplatili výlet do hor s turistickou agenturou. Vedle vchodu mají tihle pseudo horalové kilovou konzervu s fazolemi a francouzskou bagetu, asi na snídani... Flek se ale najde i pro náš stan, užíváme si luxusu suchého WC, nedávno ho místní ochranáři přistavěli k chatě, a ukládáme se do našich lehce navlhlých lůžkovin.
Probudí nás podivné ticho, poprvé nám neprší a co víc – svítí slunce. Všichni jsou už někde v tahu, zůstali jsme na tábořišti poslední, vybalujeme postupně všechny naše svršky a celý den poctivě sušíme. Je nám tak fajnově, že i „wongovka“ přestává chutnat jako nabídka dne od Zdeňka Pohlreicha. U našeho stanu se zastavují procházející, za celý den jsou asi tak tři, a vždycky, když jim vysvětlíme cestu, kterou máme za sebou, se usmějí a řeknou: „ Ale v údolí od Aviemore vždycky leje“. No tak, když se to ví, proč se to někam nenapíše, co?
Až na vrcholky hor, jsme vyšli ty a já...
Skromné tábořiště u bivakovací chaty označujeme za základní tábor a na tři dny tu zůstáváme. Dokonce dojde i na ledovou očistu v protékající řece River Dee, která pramení v horách a teče dál do Balmoralu, letního sídla britských králů. Při čištění zubů nás pak také jednou vyděsí ohlušující kravál, to ale jen údolím proletí stíhačky Královského letectva, které si nad vrcholky hor odbývají povinné cvičení.
S lehkým nákladem podnikáme výlety do výšin, zdoláváme Devil's Point i nejvyšší horu v The Cairngorms a druhý nejvyšší vrchol v Británii: Ben Macdui, kolem kterého se rozkládá nádherná náhorní planina. Díky silnému větru se z každého deště stává lehká sprška a nám dochází, že všechny ty obrazy, které jsme si prohlédli ve skotských galeriích a považovali je za více či méně povedené kýče, byly jen realistickým zpodobněním místní krajiny a podnebí bohatého na duhy. Hustý zjištění!
Vzhůru do údolí!
Poslední etapa naší cesty vede proti proudu řeky River Dee. Jdeme úplně sami krásnou krajinou, posloucháme vlastní dech a skřípot štěrku, jak tvrdě došlapujeme na cestu, jsme už zase nabaleni na těžko. Skalní jezera odrážejí šedivé špičky hor, vítr čeří jejich hladinu a v dálce se houfují mraky. Marně hledáme v mapě zanesenou chatu, už nestojí. Uprostřed vřesoviště po ní zbyl jen travnatý plácek. Nevadí nám to, rozbalujeme stan a chystáme se pro vodu. Najednou ale v dáli zpozoruji pohyb, který mě nejdříve vyděsí – stádo čehosi se rychle přibližuje.
Uvědomujeme si, co vidíme: na loučku, kde táboříme, se přišlo napást stádo divokých sobů, dobrých šedesát kusů. Byli sem dle všeho nasazeni v 60. letech 20. století, aby spásali trávu a dnes drahé agentury organizují výpravy turistů, na nichž si během výletu do hor můžou soby prohlédnout. Jsme v šoku, konsternovaně zíráme na sudokopytníky, ti nás ale ignorují, ustlali jsme si sice na jejich večeři, ale to je moc nezajímá, jen kdyby se tak mohli o něco podrbat, stan ani hůlky jim nevyhovují. Když trávu pořádně přežvýkají a stráví, mizí stejně rychle jako se objevili.
Sláva nazdar výletu
Scházíme chráněnou krajinnou oblastí zase do městečka Aviemore, je dusno, ale neprší, v supermarketu nakupujeme pevnou stravu, dáváme si teplou sprchu. Místní kemp je přecpaný karavany a rodinami s dětmi, ještě v půl jedné ráno nám jich několik řve za stanem, pak upadáme do trhaného spánku.
Po šesté vstáváme, balíme a co nejrychleji mizíme z turisticky zamořeného místa, které má jen hodně málo co společného s krásou blízkých hor. Když v Edinburghu ležíme ve vaně a odmáčíme ze sebe zadřenou špínu, myšlenkami jsme ještě stále vysoko v The Cairngorms, horách, které vás jen tak do svého středu nepustí. Když se tak ale stane, jde o zážitek na celý život.
Jana Ryšánek Schmiedtová