Na Festival francouzského filmu, který se konal na konci listopadu, dorazili i dva ze tří režisérů šílené komedie Víla. Nejen o tomto filmu se pro Houser.cz rozpovídala Kanaďanka Fiona Gordonová a Belgičan Dominique Abel.
Než jste se pustili do natáčení celovečerních filmů, fungovali jste jako malý divadelní spolek Courage Mon Amour. Je divadelní etapa ve vašem tvůrčím životě už definitivně pryč?
Gordonová: Ne úplně. Ale je pravda, že ještě před rokem jsme se divadlu věnovali. Letos nám natáčení sebralo hodně času a na divadlo už nezbyl čas, ale není to definitivní.
Jak vůbec vypadal váš divadelní život?
Abel: Jsme putovní herci. Procestovali jsme asi třicet zemí světa. Jedno představení jsme hráli dokonce dvoutisíckrát.
Gordonová: Pro nás totiž není důležité stále vytvářet něco nového, ale soustředit se na jednu věc a stále ji pilovat.
Jak využíváte při natáčení vaši zkušenost z divadla?
Abel: Je pro nás moc důležitá, tím pádem už nemusíme myslet na to, jak budeme ve filmu hrát. Máme v sobě onen potenciál burlesky nebo komična, a nemusíme tak pracně něco vymýšlet.
Využíváte spoustu starých filmových postupů podobně jako třeba Aki Kaurismaki, s kterým jste ostatně po právu co do stylu vašich filmů často srovnáváni. Co pro vás osobně znamenají jeho filmy?
Gordonová: Máme ho opravdu moc rádi, ale určitě nemáme stejný smysl pro humor. On má svoji finskou temnotu a my máme zase belgickou šedivost.
Abel: Naše filmy jsou spíš bajky nebo pohádky či povídky. Nevážeme se moc na současnost, snažíme si udržet odstup a dělat to spíš nadčasově nebo mimočasově. Třeba to, že jsme natáčeli v městě Le Havre (jde o aktuální film Víla, pozn. red.) je dané jeho architekturou, která vznikla v 50. letech poté, co bylo město během války úplně zničeno. Navrhoval ho jeden architekt, a to město působí tak, že nevíte, zda jste se ocitli ve východním Německu nebo ve Francii či Spojených státech. Najdete tam stopy z padesátých let, ale i z 21. století. A stejně to máme i s hudbou. Používáme jak tu z 30. let, tak ze současnosti. A to máme asi s Kaurismakim společné.
Je zajímavé, že kromě toho, že se Kaurismakiho poslední film stejně jako vaše Víla odehrává ve francouzském městě Le Havre, a dokonce se po něm i jmenuje, je také jako váš snímek svého druhu pohádkou?
Gordonová: Je to skutečně náhoda. Pro nás je to součástí určitého kontextu, snažíme se, aby hlavní hrdinové byli nevinní, jde nám o takové klaunské pojetí. Takhle natáčet je pro téměř tělesná potřeba. Snažíme se v našich filmech nechat jenom to základní, očistit je od všeho zbytečného. A svým způsobem je to u Kaurismakiho dost podobné. Je to taková zvláštní shoda.
Ještě zpět k tomu, jak jste říkali, že se vyhýbáte aktualitě. Ve Víle je přítomna, a to v podobě tří imigrantů, kteří se touží dostat do Anglie...
Gordonová: Ono to tak je, nemáme žádnou nostalgii po tom, co bylo. Nezavrhujeme současnost, ale zavrhujeme současný způsob filmování. Ale to, co se děje ve společnosti, je pro nás důležité.
Ve Víle je jedna velmi emotivní scéna, kde v baru truchlí poražené ragbistky. Zazní v ní píseň o bájné zemi Youkali, která neexistuje. Co je to za píseň, jak se dostala do vašeho filmu?
Abel: Je to píseň od Kurta Weilla a znali jsme ji dlouho předtím. Výborně vyhovovala našemu příběhu, a to i co se týče textu. Zpívá se v ní o jiném, ideálním světě. Ta scéna rovněž ukazuje lidské touhy. Ukázali jsme tam tým poražených ragbistek, které nacházejí znovu naději v pláči miminka.
Gordonová: Je to opravdu velmi dojemné. A možná je trochu iluzorní, co tady říkáme, že se člověk může zvednout a znovu jít dát a hledat štěstí. Možná štěstí ani neexistuje...
Abel: Ano, štěstí neexistuje jako trvalý stav.
Je tam ještě jedna svým vyzněním dost podobná scéna, kde víla Fiona v psychiatrické léčebně píše dokola jednu větu: Víly neexistují. Což je pro mě svým způsobem i poselství celého vašeho filmu. Když to zjednoduším, tak že víly sice neexistují, ale lidé mohou přesto „kouzlit", a to díky své imaginaci...
Gordonová: Ano, je to tak. V té scéně je Fiona potrestaná jako ve škole. Děti někdy překračují pravidla, a tak je nutíme říkat ne ne ne, a tím víc oni říkají ano ano ano...
Abel: Jde i o to, že hledáme vizuální metafory, které jsou univerzálně srozumitelné. Třeba hned úvodní scéna, v níž jede jedna z hlavních postav na kole v dešti, je toho dokladem. Je jasné, o co v ní jde, aniž by se muselo cokoliv říkat. Na hlavě má igelitovou tašku a na kole neustále padá řetěz. Z čehož je jasné, že je to sociální vyděděnec. Nemusíme k tomu už nic dodávat...
Aleš Mečíř