Richard Müller se opět vrací do České republiky. V druhé polovině března odstartuje druhý díl jeho Potichu Tour 2 1/2, na které ho jako speciální host doprovodí Dan Bárta. Koncerty se uskuteční především ve městech, na která se při podzimní části nedostalo.
Vaše koncerty se přelévají z jedné strany řeky Moravy na druhou. Lze vypozorovat nějaké rozdíly mezi českým a slovenským publikem?
Já myslím, že je to pořád jedno a to samé. Čeští kolegové často tvrdí, že na Slovensku je spontánnější publikum. To může být pravda, na druhou stranu moje koncerty se nesou v komornější atmosféře a pro mě je daleko podstatnější, aby lidé, kteří na ně přijdou, byli ochotni a schopni o hudbě přemýšlet. Takže já vnímám koncerty pouze jako dobré nebo špatné a je jedno, jestli hrajeme v Ústí nad Labem nebo v Piešťanech.
Možná jediný rozdíl je v tom, že jsou některé písně, které jsou v jedné zemi řekněme hity, i když já tohle slovo nemám rád, a v druhé tak nezabírají. Když například na Slovensku zahrajeme Cigaretku na dva ťahy, tak se lidé okamžitě přidají a spontánně zpívají, kdežto tady ta píseň tolik nefunguje.
Čím si to vysvětlujete?
Já bych zatím nehledal ani tak rozdílný vkus, spíš jsou některé písně v jedné zemi známější, než v druhé. Anebo je to celé úplně jinak. V tom je právě největší kouzlo hudby. Je to dobrodružství, u kterého nikdy nevíte, jak skončí. Můžete muziku dělat třicet let, vydat dvacet veleúspěšných alb a to jednadvacáté bude propadák, a vy na to koukáte a vůbec nevíte proč. To je to, co mě na hudbě pořád baví.
Mluvil jste o mediálním zájmu a propagaci hudby. S tím souvisí něco, čemu se říká hudební průmysl. Někdo ho bere jako nezbytnou součást showbyznysu, někdo ho vnímá jako vyprázdněnou nádobu, která jen vysává mladé talenty. Co vy a hudební průmysl?
Máte pravdu v tom, že je to z určitého pohledu jen průmysl, který čím dál tím víc nefunguje. Poslední dobou o tom často přemýšlím. Já už asi nikdy nebudu tak krásný jako Samer Issa, navíc odmítám pozvánky do televizních zábavných pořadů, což asi taky není v rámci propagace dobře. Ale přesto všechno lidé na koncerty chodí, loni jsme měli 27 vystoupení a lidé 27krát vstali a tleskali. To je pro mě známka, že to děláme dobře. Nemáme žádné agresivní PR, žádnou nesmyslnou propagaci a přesto lidé chodí a poslouchají nás. To je něco, co mě neustále překvapuje a zároveň nabíjí.
A tím se opět vrátím k tomu dobrodružství. Když se před lety objevilo CD, všichni včetně mě si mysleli, že tím končí éra vinylů. A podívejte se dnes. Desky pořád žijí a daří se jim dobře. V hudbě prostě nikdy nevíte, co se stane. Je to živel, který nelze předpovědět.
Co vás vlastně žene pořád dál? Když si člověk projede termíny vašich koncertů tak zjistí, že jeden koncert následuje druhý…
Asi je to radost z úspěchu. Navíc jsem obklopen fajn spolupracovníky, což je nezbytná podmínka, aby všechno fungovalo. Je pravda, že jsem zažil několik koncertů před poloprázdným hledištěm a to si pak člověk říká, jestli to má smysl. Ale takovéto krize přijdou na každého hudebníka a musí se s tím vypořádat.
Další podstatná věc, která mi umožňuje se takto intenzivnímu koncertování věnovat, je absolutně jiný komfort v cestování. Nedávno jsme s Vláďou Mišíkem vzpomínali na to, jak jsme se kdysi kodrcali z jednoho koncertu na druhý ve starých škodovkách, a to by teď už asi nešlo. Právě náročné cestování je něco, co bralo nejvíce energie.
V rámci vaší Potichu Tour 2 1/2 vystoupí jako host Dan Bárta. Proč jste si vybral zrovna jeho?
My se známe s Danem přes 20 let. Já jsem k němu vždy choval úctu a mám ho rád jako člověka. A při přípravách Potichu Tour 2 1/2 jsem si říkal, že je potřeba toto pokračování trochu pozměnit, nejlépe přivést zajímavého hosta. A Dan byl jasnou volbou, protože mě neustále inspiruje. Vždy rád dělám s lidmi, o kterých si myslím, že jsou lepší než já. Posouvá mě to dál.
Martin Kovalčík