Do Prahy mají zase namířeno slovinští experimentátoři Laibach a opět mají, jak již samotné promo fotografie napovídají, dost jinou tvář. Po koncertech k mrazivě strojovému albu WAT (2003) a po hymnách Volk (2006), kterými publikum oblažovali v posledních letech, si nyní hrají s fugami Johanna Sebastiana Bacha. Považují ho za praotce elektronické hudby. O Bachovi a o projektech chystaných na následující rok jsme se bavili s hlavním mluvčím Laibach Ivanem Novakem den před tím, než kapela vyrážela na turné.
Proč jste si tentokrát pro své předělávky vybrali jako výchozí materiál zrovna Johanna Sebastiana Bacha? Jde o to, že vás jeho kompozice fascinují nebo je to kvůli slovní hříčce Lai-Bach?
Samozřejmě jsme fascinováni Bachovými opusy, protože jsou naprosto unikátní a důležité. Byli jsme prostě před pár lety pozváni organizátory Bachfestu, festivalu, který se každoročně koná v Lipsku, abychom vytvořili nějakou speciální interpretaci Bachovy hudby a my jsme rozhodli pro toto dílo, Umění fugy.
A jak jste tam byli přijati? Byli posluchači klasické hudby otevřeni vaší interpretaci Bacha?
Obecenstvo vážné hudby dokáže být dost úzkoprsé, ale někdy povolí. Na této akci byli lidé z kruhů posluchačstva klasické hudby, včetně ředitele jedné důležité instituce zabývající se Bachem, který nám po představení přišel osobně pogratulovat s tím, že co jsme udělali, na něj velice zapůsobilo. Samozřejmě někomu se to líbí a někomu ne, ale tak to je vždycky.
Myslím, že Laibach byli od počátku sociálně politická kapela či dokonce hnutí. Jak tedy zapadá projekt Kunst der Fuge mezi vaše dřívější aktivity?
Vždycky je důležité diskutovat o kulturních kódech, hodnotách a dominanci určitých kulturních systémů ve společnosti, protože i to je součástí politiky. Jedním z největších těchto kódů jsou kulturní rozdíly mezi vysokým a nízkým uměním, vážným a populárním uměním, klasickým a moderním uměním, mezi tím, co je a co není kýč, a tak dále. V těchto bipolaritách existuje spousta paradoxů. Velkým hodnotám dominuje něco, co už je mrtvé nebo to má na kahánku.
Ale Bach, Beethoven, Mozart a další velikáni klasiky byli schopni se stát součástí populární kultury, úhledně zabaleni, podobně jako například Beatles. Takže na jednu stranu tu moc velký rozdíl není. Ale na druhou stranu, když chce někdo slyšet klasiku, musí jít do filharmonických sálů a když chce jít na rockový koncert, musí do klubu, kde hudbu vnímá v jiném kontextu. A to nám přijde hloupé. Společnost a politika je postavena přesně na takovýchto kulturních předsudcích. A proto je pro nás projekt, v němž interpretujeme Bacha, tak důležitý.
Jaká jsou pravidla křížových šachů, které jsou rekvizitou vašich vystoupení? Tedy pokud se jedná o hru. Zdá se být nanejvýš obtížné či nemožné dát mat třem soupeřům. Nesvádí to ke kolaboraci?
Ano, šachy pro čtyři jsou politickou hrou. Jsou čtyři hráči a je tedy nutné vytvářet spojenectví se svými protihráči. V určitém bodě se boj tří proti jednomu změní v poměr dva ku jednomu a nakonec je z toho klasický šachový zápas.
Je program turné Kunst der Fuge ještě koncertní show nebo je to spíš živá instalace na jeden večer? Protože ta hudba musí být poměrně dost dopředu určená Bachem a druhotně i elektronikou, kterou používáte…
Většina kapel dost opakuje svůj program, kamkoliv přijedou a koncerty znějí dost podobně. Rozdíly pak závisí na prostředí, publiku a ozvučení. Opakování je fakt, kterému se nelze vyhnout, protože repetice je přítomná v každodenním životě všech lidí. A koncert se od toho příliš neliší, pokud tedy nehrajete improvizovanou hudbu, třeba free-jazz. To pak záleží na tom, jak si kapela sedne; když má jeden člen problémy, může ohrozit to, jak vystoupení vyzní.
Program Kunst der Fuge je také do značné míry improvizovaný, takže výsledek každé show je odlišný. Tři muzikanti na pódiu hrají sice pomocí elektroniky, ale dost živě a improvizovaně. Dva z nich sice používají předtočené nahrávky, ale používají programy, které do věci vnášejí prvek náhody. Takže spektrum improvizace je značné a dvakrát stejný výsledek vlastně ani získat nelze. Nebude se tedy jednat o instalaci, jako tomu bylo na Bachfestu v Lipsku, a bude to dost živé. Nejde o klasický koncert, na který jsou naši posluchači zvyklí; je to taková malá ambientní elektronická show.
Když jsem viděl nějaké fotografie z vystoupení Kunst der Fuge, rozmístění muzikantů mi dost připomnělo koncerty Kraftwerk. Byl to záměr?
Nedá se říct záměr. Když děláte takovou hudbu na takových pódiích, je to zkrátka nejlogičtější a nejpraktičtější uspořádání, jaké lze zaujmout. Ale Kraftwerk samozřejmě vnímáme jako důležitou součást historie elektronické hudby. Ostatně nahrávka Kunst der Fuge je mimo jiné věnovaná právě jim. Kraftwerk byli dost propojeni s Bachem, kterého považujeme za svého druhu praotce elektronické hudby. Byl totiž znovuobjeven Arnoldem Shönbergem, který byl neskutečně důležitý pro Karlheinze Stockhausena a někteří členové Kraftwerk byli Stockhausenovými žáky.
Myslíte, že máte fanoušky či spřízněné duše vašich myšlenek, kteří by vás sledovali celých třicet let vaší existence? Znám lidi, které bere jen techno tvář Laibach, a pak jiné, kteří zase uznávají pouze vaše industriální počátky…
Máte pravdu, Laibach mají spoustu tváří a spoustu fází. A na to jsme velmi hrdí, protože se vždy snažíme na věci koukat z rozdílných úhlů. Proto také využíváme různá média a různé žánry. Vím, že být fanouškem Laibach je těžké, protože musí mít silné nervy, aby nás mohli všude následovat. Naši největší fanoušci jsou vlastně permanentně zklamáváni.
Plánujete na příští rok nějaké „best of “ turné, jak to tak kapely po třech dekádách dělávají nebo nemáte na minulost čas?
(smích) My o nějakých oslavách dekád neuvažujeme, nejsme tenhle druh skupiny. Myslím, že příští rok by mohl být docela zajímavý. V současnosti pracujeme na více projektech, ale těžko říct, co z toho bude dokončeno nejdřív.
Můžete z toho vybrat něco nejzajímavějšího, ať už to bude v příštím roce či později?
Pracujeme na reinterpretaci Richarda Wagnera – mělo by se to jmenovat Volks Wagner Suite. Pracujeme s některými jeho nejznámějšími ouverturami, ale opět velmi experimentálním způsobem. K projektu jsme si přizvali řadu hudebníků i skladatelů, bude se nahrávat se symfonickým orchestrem. První provedení se bude konat 18. dubna v Lublani a pak možná 8. září tamtéž, ale pochopitelně bychom program rádi zpracovali tak, aby se s ním dalo eventuálně vyjet i do zahraničí, bude-li zájem.
Byli jsme přizváni, ale naše rozhodnutí zatím není definitivní, že bychom dělali hudbu ke snímku Iron Sky, což bude velice zajímavé anti-utopické scifi z Finska. Také na několik představení připravujeme rekonstrukci naší hudby z první poloviny osmdesátých let. Byli jsme totiž přizváni na akci, která se bude konat v bývalém táboře politických vězňů na chorvatském ostrově Goli otok (Pustý ostrov, pozn. red.), kde mají o tuto naší starou tvorbu zájem.
A co nějaké nové album?
Ano, kromě toho pracujeme na nové popové desce Laibach, budeme-li tomu tak říkat, která, jak doufáme, by také měla vyjít v tomto roce. Rovněž plánujeme znovuuvedení našich starých titulů, jak zvukových, tak těch audiovizuálních.
Rád bych se teď vrátil k vaší předchozí desce Volk. Co jste chtěli říci výběrem národů, jejichž hymny jste si vybrali? Jsou to ty státy, které mají podle vás největší sklony k nacionalismu? Jestli ano, jaká je pak funkce hymny „NSK“?
Ty národy byly vybrány na základě jejich agresivní politické role v historii. Mohly se tam vejít i další státy, ale nakonec jsme vybrali ty, které hrají ve světové politice největší úlohy a tím pádem jejich chování má i největší dopad. „NSK“ bereme jako určitý protipól. Je to utopický mezinárodní stát, který jsme vytvořili a do kterého se může kdokoliv připojit. Jedná se o takovou ideu, kterou rozvíjíme, vlastně taková společenská skulptura státu bez národů. Nemá území, ale existuje v čase. Je to vlastně největší stát ve vesmíru. Stát „NSK“, tedy ta myšlenka, je poměrně vlivný, nechci říkat agresivní. Respektive je asi natolik agresivní jako Laibach.
Jak velká je v současnosti populace „NSK“?
Přesná čísla neznám, ale myslím, že to je někde okolo deseti tisíc. Tedy občanů, kteří mají svoje pasy, jinak máme i velkou řadu sympatizantů. Každopádně už jsme větší než některé jiné státy, jako třeba Vatikán, což je pěkné. (smích)
To je. Na závěr ještě jednu politickou otázku. Očekáváte nějaké změny, ať už dobré či špatné, od skutečnosti, že byl na post prezidenta Spojených států zvolen Barack Obama?
Samo o sobě to, že byl Barack Obama zvolen, je velký posun a do budoucna to změní pravidla hry, nejen v Americe, ale i po světě. Ten fakt, že černá osoba vstoupila do Bílého domu, je velmi důležitý, protože je stále vidět, jak je světová společnost konzervativní a světová politika zpátečnická. I kdyby už Barack Obama neudělal nic jiného, což přeci jen asi udělá, tak udělal podstatný krok nejen pro Američany. Nebylo by fér od něj očekávat příliš, protože všechno sám udělat nemůže, ale každopádně může změnit světovou politiku.
Rozhovor vedl: Jakub Pech
Foto: archiv
Kdo jsou Laibach
Laibach vznikli roku 1980 ve slovinském městě Trbovlje. Svoji kapelu, či spíše spolek, pojmenovali podle německého označení Lublaně, hlavního města Slovinska. Pro svoje vyjádření si zprvu vybrali temnou industriální hudbu, později však zabrousili i k metalu a k technu. Laibach jsou většinou společnosti jsou vnímáni značně kontroverzně, protože svojí image koketují se symboly totalitární moci. Na svoji obhajobu ironicky říkají: „Jsme asi tací fašisti, jako byl Adolf Hitler malíř“. Ač by se naneštěstí našla řada posluchačů, kteří tuto provokaci nechápou jako nadsázku, Laibach se svou tvorbou naopak snaží upozorňovat na hrozby fašismu a komunismu, potažmo negativa společenského a politického chování obecně.
Poprvé měli v Československu koncertovat již v listopadu 1983 (v Brně i v Praze), ale jejich vystoupení nebyla tehdejšímu režimu pohodlná a obě zdejší zastávky byly zrušeny. Po revoluci se však stali oblíbenou a pravidelnou koncertní atrakcí. Kromě toho, že se Laibach věnují hudbě, založili v první polovině osmdesátých let sociálně umělecké hnutí Neue Slowenische Kunst (NSK), jehož zatím největším počinem je zřízení utopického státu „NSK“, který nemá hranice ani národ. Tuto neděli 22.února představí v divadle Archa svůj nový multimediální projekt Kunst der Fuge, v němž osobitě interpretují Bachův cyklus Umění fugy.
Podívejte se na live ukázku: