Choreografka a tanečnice Veronika Švábová spolupracuje s bratry Formanovými, podílí se na choreografii některých představení v Národním divadle a je spoluzakladatelkou divadelní skupiny HANDA GOTE. Letos ji můžete také vidět na divadelním festivalu Malá inventura a to hned ve dvou představeních: Houby a Emily.
Blíží se Malá inventura, které se účastníte, – čím je tento mnohožánrový festival jiný, než řada dalších?
Právě svou žánrovou pestrostí – umožňuje setkání mnoha různých stylů, skupin s různým zaměřením. Taky že se týká hlavně experimentálního divadla, které jinak moc nemá jak a kde se prezentovat. Ostatní přehlídky jsou dost vyprofilované, a tudíž uzavřené projektům, které se nějakým způsobem vymykají užšímu zařazení a pojmenování. Takové projekty jsou pro mě naopak nejzajímavější.
Na „inventuře“ prezentujete dvě představení – „Houby“ (se skupinou HANDA GOTE) a váš sólový projekt „Emily“, které se blíží svou scénickou formou a dokumentárním ponorem do tématu: Je analytický přístup tím, co vás na konkrétní realizaci zajímá?
Analytický přístup jsem se zřejmě naučila na HAMU, kde nás nutili jednotlivé věci prozkoumat, co nejvíc to jde. Baví mě, a je pro mě už nějak samozřejmé, dozvědět se o dané věci co nejvíc, jinak bych měla pocit, že to není poctivý způsob práce. Samozřejmě vás to může svým způsobem omezit, ale většinou to spíš přidá: záleží, jak dané informace využijete. Zároveň ale hodně pracuju s intuicí, která je pro mě neméně důležitá, a vlastně se nakonec řídím spíš jí.
Emily je inspirovaná životem a dílem americké básnířky Emily Dickinsonové, v představení se na sebe vrství jednotlivé úhly pohledu. O čem je Emily pro vás?
Emily je hlavně o samotě, o samotě chtěné i nechtěné, o jejích různých podobách, o smutku i o radosti z ní, o silných lidech, kteří si samotu vybrali (jako E. Dickinsonová), o slabých lidech, kteří zoufale za každou cenu hledají kohokoli, jen aby samotu nemuseli zažít, o dnešní době plné osamocených lidí, kteří to ale sami často ani nepostřehnou, nebo naopak postřehnou, jenže nemůžou a neumějí s tím nic dělat, a hledají prostřednictvím nových identit pomoc na internetu… Představení, jelikož je to spíš koncert, je hodně o zvuku, o schopnosti zaposlouchat se a slyšet všechny jeho možné detaily, o schopnosti slyšet ticho, což lidi v současné době, kde na ně pořád útočí různé hluky a stupidní hudba, už moc neumějí.
Kde se bere ten silný poetický náboj mezi změtí kabelů, přístrojů a aparátů, které využíváte pro scénické realizace? Není občas problém realizovat technologicky náročné představení v českých podmínkách?
Mně se líbí právě kontrast mezi technikou a nějakou poetikou, spojení „vysokého“ s „nízkým“, spojení něčeho studeného s citem, mám ráda paradoxy a kontrasty, které vytvářejí určité napětí. Stran realizace - po Čechách je to různé, záleží na tom, jestli to provozovatele opravdu zajímá, jestli jsou ochotni sehnat peníze, což není v jednotlivých krajích jednoduché. Těch nadšenců je víc a víc, a situace je lepší a lepší, myslím.
Z pohledu širší domácí scény - které současné taneční, pohybové soubory čí projekty vás inspirují a naopak, co vám zde chybí?
Baví mě všichni, kdo mají odvahu dělat nové věci, zkoumat a posouvat dál hranice divadla tance a pohybu. Chybí mi asi víc větších profesionálních tanečních skupin, kde by se mohla uplatnit ta spousta tanečníků, co dneska v ČR působí a nemůže sehnat práci, větší spektrum tvůrců, větší možnosti k hraní v divadlech i v nedivadelních prostorech.
A nepociťujete osobní nevraživost v u nás malé subkultuře tanečních tvůrců, v níž se všichni znají?
Ta nevraživost tu byla hlavně v počátcích, kdy vznikaly nové soubory a školy, každý měl pocit, že zrovna on má ten správný recept a že ti ostatní jsou jen břídilové. Takový malý dvoreček jako je naše země se tomu asi nevyhne. Ale myslím, že situace se zlepšila, vlastně se všichni dost semkli v důsledku problémů, do kterých mnoho divadel a souborů vehnala kulturní politika některých nejmenovaných politiků. Krize vždycky lidi spojuje, tak třeba se tím paradoxně některé napjaté vztahy trochu zlepší.
Má tanec obecně v ČR stejnou diváckou základnu a tvůrčí podmínky jako v zahraničí?
Diváci už jsou poučenější, ale ještě to chvíli potrvá, než se divácká obec rozšíří, ještě je to záležitost spíše menšinová. Lidi v cizině jsou vnímavější k abstraktnímu nedějovému divadlu, k obrazům, jsou zvyklí si svojí fantazií dotvořit, co v představení leckdy záměrně chybí, jsou zvyklí si hledat svoje témata a nacházet je, lépe čtou náznaky. U nás přece jen si musíme diváky ještě trochu vychovat, tradice tu není tak dlouho a lidi se často bojí něčeho nového, spíš vyhledávají něco, v čem se vyznají, než něco co by jim zamotalo hlavu, a dalo by jim práci se nad tím zamyslet.
Tvůrčí podmínky nedokážu posoudit. Všichni si stěžují na krizi, finance v kultuře se stále snižují: třeba i ve Francii, kde teď dost hrajeme s Formany, si stěžují, že subvence jsou o hodně nižší než dřív, a tam měla kultura vždycky dobré finanční zázemí. U nás pořád můžete získat různé granty, i když je každým rokem na politiku kultury vyčleněno stále méně peněz, stále tu ale ta možnost je. Jak je to v jiných evropským zemích nevím, ale asi taky není jednoduché sehnat finance, uživit se jen uměním.
Zmínila jste se o Formanech – s bratry spolupracujete dlouhodobě, s Milošem Formanem jste pracovala na oceňované Dobře placené procházce v Národním divadle. Jak jste si s Formany porozuměla?
Spolupráce s velkou osobností jako je pan Miloš Forman jsem se samozřejmě bála. Protože je filmový režisér, je zvyklý vidět všechny věci hned, proto jsme museli na zkouškách nejdříve bez něj vždycky všechno připravit a až pak mu to ukázat. Teprve poté to pan Forman buď odsouhlasil, nebo ne. Nemohli jsme před ním nic nahazovat nebo zkoušet, protože to by zrušil, jak je zvyklý všechno vidět až v poslední fázi a bez chyb. To byl trochu stresující rozdíl proti naší divadelní práci, ale jinak to byla velká zkušenost. Myslím, že se pan Forman taky trochu bál, jak to dopadne, protože mě a můj způsob práce taky neznal, ale nakonec byl spokojený.
Děkuji za rozhovor a závěrem si dovolím obligátní otázku: Čemu se věnujete momentálně?
Já jsem teď bohužel příliš zaneprázdněná činností v divadle bratří Formanů, připravujeme Rusalku v Divadle na Provázku v Brně, takže chlapci z HANDA GOTE budou tvořit nové představení Rain dance sami s dalšími spolupracovníky. Jsem na to sama moc zvědavá. V dubnu spolu chystáme v Meet factory malý festival, kde budeme uvádět naše starší věci a taky hosty, doufáme, že se podaří přivézt sem naší oblíbenou ruskou skupinu ACHE.
Text: František Fabián
Foto: (z představení EMILY a HOUBY) Roman Mikeš
Kdo je Veronika Švábová:
Absolvovala konzervatoř Duncan Centre v Praze, poté HAMU (obor taneční věda). Vedle účinkování jako tanečnice zároveň tvořila vlastní choreografie (Obsessión, Od začátku do konce, Mama Luna, ad.). Jako choreografka spolupracuje s bratry Formanovými (Nachové plachty, Kráska a zvíře, Klapzubova jedenáctka), vytvořila řadu choreografií pro ND (Requiem, Adriana Lecouvreur), aktuálně k Dobře placené procházce. V roce 2005 založila s Tomášem Procházkou divadelní skupinu HANDA GOTE, projekt výzkumu a vývoje tanečního, pohybového a výtvarného divadla, hudby a zvukového designu, integrace vědy a technologie v umění (choreografie a tanečnice: Computer Music, Ekran, trilogie Body and Technology, Houby...).