Nejnovější deska Monkey Business Twilight Of Jesters? (Soumrak kejklířů) si utahuje z kdečeho. Na tanečním podkladě o životě v komunismu romsky zpívá Vlasta Třešňák a na obalu třímá Stalin vlastního syna. O tom, které desky od Monkey Business byly pro ně samotné největším záhulem pro srdce, jak se žije v chlívě, a kdy už šaškování není na místě, jsme se bavili se zpěvákem Matějem Ruppertem a baskytaristou Pavlem Mrázkem.
Kdo pro vás vyráběl grafický návrh obalu CD? Vybírali jste si z více variant nějakého tématu?
Pavel: Vyráběla ho Lela Geislerová a dostala naprosto přesné zadání, jak to má vypadat. Vymysleli jsme kulomet, malého Stalínka – všechno jsme si nadiktovali.
Na desce mimo jiné hostuje Glenn Hughes, (ex-Deep Purple, Black Sabbath), se kterým jste spolupracovali už v minulosti. Co si vlastně on osobně myslí o vaší muzice?
Matěj: Úplně přesně to vědět nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že s námi spolupracuje už po několikáté, tak se mu to snad zamlouvá. Jinak by to nedělal. Zatím kdykoliv jsme mu pustili pecku, kterou s ním chceme dělat, tak byl nadšenej. Glenn se cítí víc jako soulový zpěvák a škatulka rockera, ve které musí neustále být, mu možná už trochu leze na nervy. Útěk do soulovějších nebo punkovějších projektů se mu líbí.
Novými hosty jsou i rapper James Cole či písničkář Vlasta Třešňák. Jak by asi vypadal song, ve kterém by se tito dva hudebníci sešli – požádali byste je o společný projekt?
Matěj, Pavel: Vlasta tam vlastně také rapuje. Společný song by teoreticky mohl vypadat jako rap se španělkou. Nebo s tahací harmonikou. Nebo též s hajzlpapírem na hřebenech. Prostě – šlo by to! Oba dva jsou to chytrý a zdatní chlapi, rozuměli by si.
Finální mastering se uskutečnil v Londýně. Je tahle deska víc česká nebo anglická? Pokud leží někde mezi – ve které zemi to je?
Matěj: V Lucembursku? Ne, mastering už je jenom fyzikou – úpravou frekvencí. Veškeré vstupy už byly hotové z Čech, takže je to samozřejmě česká deska.
Ve svých promo materiálech uvádíte „šestá deska Monkey Business nabízí výlet do nejskrytějších zákoutí lidského srdce“. Poslouží ale stejně dobře posluchačům se srdeční vadou?
Matěj: Doufáme, že na desce není nic tak šokujícího, že by to někoho s kardiostimulátorem vyhodilo z konceptu. Možná bych to nedával moc nahlas, má-li někdo zásadní srdeční vadu. Ale žádné upozornění na přebal jsme nedávali. Deska jako taková je spíše nevhodná pro komunisty. Ti by z toho infarkt dostat mohli – to je fakt.
Při vytváření které ze svých desek jste se cítili jako největší srdcaři, a u které jste měli naopak nejvíce srdce v kalhotách, třeba z důvodu, že jste se obávali, jak to všechno nakonec dopadne?
Matěj: První deska byla určitě hodně srdcová, její nahrávání bylo jako na táboře – spalo se společně, kuchařka vyvářela. I když zároveň nervy jsem měl hrozný. Tudíž první deska byla jak srdcová, tak i náročná na srdce. U druhého alba jsme se báli, jak to s ním dopadne: první jsme prodali, ale teď se teprve ukáže... To jsme měli podobný pocity, jako když Michael Jackson začínal natáčet Thriller, a bál se, jestli se nová deska bude prodávat alespoň tak, jak ta předchozí. Osobně mám hodně srdeční vzpomínky na desku Resistance is futile. Vznikala v přírodě u Romana Holého na chalupě při naprosto plynulém přirozeném průběhu a pohodičce. To jsem se moc nezapotil, narozdíl od práce na albu druhém. Technické komplikace, šibeniční termín, natáčelo se to v „jevanských močálech“... A tahle deska naštěstí zase vznikala v relativním klidu.
Miles Showell, který se v londýnském studiu staral o finální mastering, prohlásil, že deska je „povznášejícím tanečním albem“. Souhlasíte s tím? Když se zamyslíte čím vším toto CD může oslovit, řekněte, koho rozhodně neosloví?
Pavel: Snad osloví všechny. Komunisty teda asi ne – i když ty mladé... S pojmem taneční album celkem souhlasíme, je to ale více pop – taneční záležitost s funkovými a „osmdesátkovými“ prvky.
Matěj: Udělat taneční desku zahalenou do popového hávu s prvky funky nebo r´n ´b, to byl tvůj sen už když jsi vesloval na čtyřveslici, viď?
Pavel: No, přesně. Už tehdy, když jsem brázdil Vltavu, to byl můj sen.
V únoru se natáčel v Los Angeles druhý videoklip, tentokráte k písni Gumball. Podle čeho vybíráte nikoliv první – ale druhý singl?
Pavel: Často podle videoklipu. Ale teď se hodilo i to, že Glenn měl čas. Samozřejmě bychom chtěli dělat videoklipy na všechny písničky z každé desky, ale to je neskutečně náročné. Dělání malých filmů nás strašně baví, mnohdy to ale z finančních důvodů nejde. Teď třeba chystáme dva klipy rychle za sebou.
Olda Krejčoves si nedávno odskočil natočit svoje vlastní CD. Rýpli jste si do něj, že je evidentně málo vytížený, když má čas na sólové projekty? Jak hodnotíte jeho desku Je to důvod?
Matěj: Olda je z principu sólový hráč, ale v naší kapele má trochu nevděčnou úlohu rytmického elementu. Sólová deska je pro jeho dušení zdraví důležitá, mně se to líbí. Má vlastní poetiku s dobrými texty. Je to šikula – jen ať si každý zkusí udělat všechno sám včetně obalu, zaplatit to, a ještě do toho procpat nějakej názor – to není jednoduchý...
Co na matičce Praze nejvíce uchvátilo Ashleymu Slaterovi z oblíbené skupiny 90. let - Freak Power? Taktéž vám hostuje na desce, pamatujete si ještě, co ho fascinovalo na Praze jako takové, když se zde s vámi poprvé setkal?
Matěj: Velmi se zajímal o Jana Husa! Překvapilo mě, kolik toho o něm věděl. Ukázal jsem mu Betlémskou kapli. Většina našich hostů, kteří se do Prahy vracejí, jsou tu spokojení – lidi u nás ještě nejsou znudění a „nažraní“ koncertů. Navíc je tady chlív, ve kterym se člověk, když je ožralej, může válet po ulici. Dá se tu pokuřovat tráva – skvělá země. To už objevili i Angličané, kteří se sem tak rádi vracejí – hlavně do knihoven za vzděláním sem jezdí...
Pro Vlastu Třešňáka nejsou politicky laděné texty nijak vzdálené. Vám na desce zpívá song o životě v komunismu versus životě v kapitalismu. Proč ale v romštině/češtině a ještě na taneční podklad?
Matěj: To se tak někdy stane! Co bude zpívat si vymyslel on sám. Celé to vzniklo při jedné improvizační season, kterou Vlasta ani nečekal. Udělalo se to z fleku a sedí to úplně výborně.
Snese taneční melodie jakékoli téma?
Pavel: Jasně. Vždycky jsme šli proti atmosféře písničky. Kdykoliv už to byl moc ploužák, tak jsme se to snažili shodit. Kdykoliv začala být harmonie nebo melodie příliš patetická, vystartovali jsme proti tomu. Sice do taneční písně můžete zpívat např. „dance to the groove“ – jenže taky se to dělá. Ale proč? Nejsem si jistý, jestli tohle ještě někoho zajímá.
V jaké životní situaci není ani kejklířům do zpěvu?
Pavel: Určitě při fatálních záležitostech. Já mám třeba doma malinkatou holčičku, a kdyby se s ní nedej bože něco stalo, nevím, co bych dělal. To jsou asi ty situace, kdy i kejklířům ztuhne úsměv.
Nejslavnější literární kejklíři jsou zřejmě ti, kteří na popud dánského prince nastavují zrcadlo králi Claudiusovi a celé královské rodině na Elsinoru. Kdy si museli Monkey Business sami nastavit zrcadlo, aby se jejím očím předvedlo to, co bylo možná pro ostatní zřejmé, ale pro ně neviditelné?
Matěj: Doufám, že si celkem zdravě uvědomujeme spoustu důležitých věcí okolo kapely. Na jednu stranu jsme si záměrně zrcadlo nikdy nenastavili a na druhou stranu se před něj podvědomě stavíme stále. Máme rádi sebeironii, která je u nás služkou sebereflexe. Třeba při prvním koncertu Prince jsem si uvědomil – tomuhle mistrovi se nikdy nepřiblížím ani na x metrů. Ale hned na dalším koncertu Monkey Business, tady po tom zážitku, jsem měl pocit, že zažívám svůj životní koncert – propojilo se to.
Pavel: U mě bylo nastavením zrcadla zlomové založení rodiny. V práci sice můžeme dělat surrealismus a šaškoviny, ale když chce dítě v noci „papat“, tak se musí vstát a krmit. Je to reálná věc, konec kejklířství. A i Twilight Of Jesters? už je taková hlubší deska a ta další bude nejspíš ještě víc. Mně osobně už nebaví šaškovat stylem: vylez na pódium – dělej něco – nebaví nás to – táhni pryč – tu máš půllitrem...
(Pavel Mrázek a Matěj Ruppert si prohlížejí aktuální výběrovku Petra Kotvalda a přemýšlejí, zda-li ji „ztopí“ s sebou domů).
Jaký máte vztah k Petru Kotvaldovi?
Pavel: Kotvalda mám rád, mnohem více než Hložka – to byla „hrouda na entou“. Ale Kotvald – saténové krovky, ten prapodivný tanec... my ho bereme! Má několik hodně dobrých popových věcí - namátkou Gejzír.. Trošku to po... s Mumulendem – ale vlastně i ten by šel...!
Michaela Poštulková