V pondělí 1. června zahraje pražskému publiku v Divadle Archa již podruhé uskupení Zappa Plays Zappa. Ještě před výjezdem na letošní turné si jeho hlavní protagonista Dweezil Zappa, syn kníratého génia Franka, našel pro nás ve svém nabitém programu chvíli na rozhovor.
Co vás před pár lety vedlo k tomu, že jste začal s projektem Zappa plays Zappa?
Přišlo mi, že řada mladých lidí nemá tušení, v čem spočívala hudba mého otce. Speciálně v Americe bývá považován za jakousi komickou hudební figuru. Řekl jsem si, že bude nezbytné provádět doučování a seznamovat s jeho obsáhlou tvorbou, zatímco pamětníci a skalní fanoušci budou vděční za to, že budou moci Frankovu hudbu znovu slyšet na živo.
A vídáte na koncertech skutečně i mladou generaci?
Od chvíle, kdy jsme s tím před pár lety začali, vídáme v publiku čím dál více mladých lidí. Samozřejmě to jsou z části děti pamětníků Frankových koncertů. Některá města mají odvážnějšího hudebního ducha; například Oslo, tam byla mladých posluchačů dokonce převaha. A podobně to vypadalo v Montrealu. Zajímalo by mne, proč jsou tato dvě města v tomhle ohledu tak odlišná. Každopádně to vypadá, že publikum celkově mládne, což bylo záměrem, protože jedině tak zůstane Frankova hudba aktuální.
Povězte mi něco o složení kapely na letošním turné. Jestli jsem to pochopil správně, nebudete tentokrát vystupovat s těmi velkými jmény jako byli Steve Vai nebo Terry Bozzio…
Ano, ti tentokrát hrát nebudou, protože jsou dost vytížení. Ostatně jsou spíš jen občasnými hosty. Jedinou změnou v jádru kapely je, že klávesista Aaron Arntz, který s námi hrál od začátku, se rozhodl pro sólovou kariéru. Takže jsme teď o jedny klávesy hubenější, protože nebyl čas ho nahrazovat někým novým. Trochu jsme museli pozměnit repertoár, protože některé skladby by bez kláves nezněly tak, jak by měly. U většiny písní stačilo trochu pozměnit aranžmá.
Nazkoušeli jste od minulého turné nějaké nové písně?
Rozhodně. Nevím přesně, kolik to bylo přesně za poslední dva roky, ale za celou dobu, co spolu hrajeme, jsme dali dohromady nějakých devadesát pět Frankových skladeb. Každá show má odlišný playlist, protože máme z čeho vybírat. Odhadem náš repertoár od poslední návštěvy Prahy mohl nabobtnat o nějakých padesát procent.
Připravujete i nějakou novou autorskou nahrávku nebo vás práce s otcovým odkazem natolik pohltila, že na skládání nemáte čas?
Zájem o vlastní tvorbu bych měl, ale jak říkáte, ten faktor, který to znemožňuje, je čas. Navíc mám dvě malé dcery, jedné je dva a půl roku, druhé rok, takže pokud mám zrovna příležitost, když nejedeme turné nebo nezkoušíme, rád trávím čas s nimi a s manželkou.
Slyšel jsem, že léta připravujete projekt What the Hell Was I Thinking. Vyvíjí se nějak a drží se prvotní myšlenky?
Když se to snažím popsat, začínám s tím, že má jít o audio-film, ve kterém se scény rychle a nepředvídatelně proměňují. Bohužel jsem v posledních letech neměl čas se mu věnovat. Ale jsem v kontaktu s lidmi, kteří se na něm chtějí podílet. Hudba je složená ze sól od čtyřiceti různých kytaristů – mezi nimi například Eddie van Halen, Eric Johnson, Steve Vai, Brian May, Y. Malmsteen, Brian Setzer, Angus a Brian Youngovi.
Jsou některé desky Franka Zappy, které vám nejsou zcela po srsti? Osobně se třeba nejsem schopný prokousat albem Jazz from Hell (1986)…
Zrovna na Jazz from Hell je jedna z mých oblíbených skladeb „G-Spot Tornado“. Radši mám tedy verzi na desce The Yellow Shark (1993), kde jí místo počítače hrají skuteční muzikanti. Když to psal, říkal, že tahle hudba není hratelná lidmi. Je tam takové hrozně rychlé místo uprostřed; byla to pro mě výzva a po více jak půl roce cvičení jsem skladbu zahrál celou. Někdo v Německu to taky umí. Některé Frankovy nahrávky vyžadují pochopení natolik hlubokého konceptu, že zabere spoustu času, než k ní posluchač dozraje. Někdy je těžké sledovat, co se děje ve struktuře melodie. Chápu, že ty abstraktnější skladby jsou náročnější na opakovaný poslech.
Vidíte vliv vašeho otce na některé současné kapely?
Rozhodně ten vliv nevnímám u kapel, které člověk běžně slýchá z rádia. Ale myslím, že existují umělci, o nichž třeba nikdo pořádně neslyšel, na které vliv má.
Ve stejný večer, kdy budete tentokrát hrát v Praze, tu budou vystupovat i Jethro Tull, což některým posluchačům způsobilo dilema. Máte k jejich hudbě nějaký vztah?
Přijde mi to dost odlišná hudba, takže tím dilematem si nejsem jistý. Je to otázka ekonomiky; na co si lidé šetří peníze. Některé jejich starší skladby mám rád a docela bych se i šel podívat, ale zrovna budu také na pódiu, takže bohužel… (smích)
Vaši sourozenci se nezajímají o hudební odkaz Franka Zappy?
Nejsou ochotni k takovým časovým investicím. Nikdo z nich nehraje na nástroj, věnují se zpěvu a spousta vokálních linek je nad jejich možnosti, takže neměli důvod zavazovat se k mučení zkouškami.
Líbí se vám zpracování skladeb vašeho otce, jak je předvádějí Grandmothers (kapela složená z bývalých spoluhráčů Franka Zappy – pozn. red.)?
Osobně se mi to, co dělají, nelíbí. Až příliš do písní zasahují. Podle mne jejich interpretace zcela nejde s pravým duchem té hudby. Mám pocit, že obchodují se svými jmény a s tím, že mají zkušenosti s hraním ve Frankově kapele. Zatím jsem od nich neslyšel nic, co by se mi líbilo.
Myslíte vy osobně, že do hudby patří humor?
Určitě do hudby patří. Ale nemusí se jednat jen o vtipné texty nebo použití zvláštního hlasu. Spousta legrace se odehrává také mezi notami samotnými; když se třeba objeví nepatřičný akord, který zní zároveň špatně i správně. Nebezpečí humoru obsaženého v hudbě je, že si pak lidé mohou říci, že když si děláte legraci, neberete to vážně, a tudíž nejste skutečný umělec. Prostě jste pro ně jen komik, což je přesně způsob, jakým je můj otec, především v Americe, zobrazován. „Jó, to jen ten chlápek, co má písničky s legračními názvy a děti s divnými jmény…“
To je docela smutné, jestli ho berou takhle zjednodušeně.
Ano, a dostáváme se k začátku – je to jeden z důvodů, proč chceme svým koncertováním o jeho hudbě poučit mladou generaci. Média o otci dlouho psala s jistým despektem, zatímco hudba sama o sobě přetrvává, jen potřebuje být odhalena, a to s otevřenou myslí. Není to jednoduché, protože jeho diskografie čítá přes osmdesát alb, a navíc se nejedná o kolovrátkové písničky postavené na čtyřech akordech.
INFOBOX: Kdo je Dweezil Zappa
Dweezil Zappa se narodil v Los Angeles 5. září 1969 jako druhé dítě slavného kytaristy a skladatele Franka Zappy. Sám se začal věnovat hudbě velice brzy; v polovině osmdesátých let se objevil na několika otcových deskách a sám debutoval v roce 1986, tedy v pouhých sedmnácti letech, albem Havin‘ a Bad Day, na němž se podíleli i ostatní sourozenci a matka. Učitelem kytary mu kromě Franka Zappy byl i virtuóz Steve Vai. Ten Dweezila také podpořil v roce 2006, kdy se odhodlal oživit odkaz předčasně zemřelého otce projektem Zappa Plays Zappa, kterým chce seznámit s Frankovou hudbou i mladou generaci. Loni s tímto uskupením vydal ceněné eponymní koncertní album a získal sošku Grammy v kategorii „Nejlepší rockový instrumentální výkon“ za provedení skladby „Peaches En Regalia“.