Hudebník Kevin Martin alias The Bug má za sebou dlouhou kariéru na scéně experimentální hudby: v devadesátých letech vytvořil s Justinem Broadrickem (Jesu, Napalm Death) projekty Ice, Techno Animal nebo God, přičemž s poslední jmenovanou skupinou hrál i slavný saxofonista John Zorn. Od roku 1997 se věnuje extrémní podobě dancehallu a dubu pod hlavičkou The Bug. Jeho třetí album London Zoo získalo loni celou řadu ocenění, včetně nejlepší desky roku podle vlivného měsíčníku The Wire. Časopisu Houser poskytl The Bug exkluzivní rozhovor před svým nedávným vystoupením na Donaufestivalu v dolnorakouské Kremži (2. 5. 2009).
Loni jste vydal nadšeně přijaté album London Zoo. Nahrávka zní velmi apokalypticky, byl tohle odpočátku váš záměr?
Neměl jsem v plánu nahrát jednorozměrně temnou desku. Chtěl jsem, aby na ní bylo něco ponurého a krásného zároveň. Rozhodně jsem ji ale natáčel tak, aby byla intenzivní a plná extrémů - půvabu i napětí. Má zachycovat život v Londýně, kde posledních patnáct let bydlím. To město tě bez skrupulí umučí, pokud neumíš využít všeho, co nabízí. Je to skvělé místo, které je zároveň neuvěřitelně na hovno.
Nepřemýšlel jste nad tím, že byste se odstěhoval?
Nikdy předtím mě to nenapadlo, teprve loni jsem o tom začal víc přemýšlet. Londýn je zatraceně drahé město. Abys mohl platit účty za bydlení, musíš mít normální práci. Nikdy jsem nedělal hudbu, se kterou bych vydělával spousty peněz. Muzikou jsem se zatím zabýval hlavně proto, abych úplně nezešílel.
Londýnskému klubovému undergroundu v posledních letech vévodí dubstep. Jaký je váš vztah k této scéně, s níž vás mnozí spojují?
Vždycky jsem dělal hudbu nezávisle na scénách nebo žánrech. Vydával jsem tracky pod jménem The Bug dlouho předtím, než vůbec někdo začal používat slovo dubstep. Jsem ale rád, že dubstepoví fanoušci si moji hudbu oblíbili a určitě mi to pomohlo. Když jsem vloni koncertoval po Evropě, uvědomil jsem si, jak moc se dubstep chytl. Někteří lidé možná čekali taneční hudbu, jakou dělá třeba Skream, ale mě není vůbec proti srsti posluchače šokovat nebo provokovat.
V posledních měsících se zdá, že dubstep trochu ztrácí na síle a do popředí se derou konkurenční žánry jako bassline nebo funky house. Jak vidíte celou situaci vy?
Dubstep je v Londýně pořád hodně velký. Bassline a funky house jsou klubové fenomény spíše na severu Anglie. Nicméně dubstep je poslední dobou občas pěkně nudný. Začíná se mu dít to samé, co se stalo kdysi drum'n'bassu: zvuk se zplošťuje, evoluce se neutralizuje a z novátorského stylu se stává produkt pro sedmnáctileté kluky, kteří si vezmou piluli a jdou si zatrsat do klubu. Dubstep se stal se obětí vlastního úspěchu. Scéna nabrala spoustu fanoušků, kteří chtějí pořád stejnou hudbu a producenti jim ji ochotně dávají. Tohle se ale nakonec stane každé scéně, vzpomeňte si na hip hop nebo punk.
The Bug není zdaleka váš první projekt. Předtím jste působil v Ice, GOD nebo Techno Animal. Jaká je souvislost mezi vaší současnou tvorbou a tím, co jste dělal dříve?
Pořád je v tom ta samá intenzita, obří groovy a psychedelický, vyšinutý hluk. Pořád jsem to já. Vyberu si nějaký styl, vypustím z něho blbosti, které se mi nelíbí a pojmu ho po svém. To, co jsem udělal jako The Bug dancehallu, jsem předtím provedl hip hopu s Techno Animal a jazzu nebo noise jako GOD. Pořád chci dělat hudbu, kterou nedělá nikdo jiný, to mě žene kupředu.
S poslední deskou jste, zdá se, oslovil širší posluchačstvo. Jak se stavíte k takovému úspěchu?
Když jsem byl v GOD a Techno Animal, hráli jsme spoustu festivalů experimentální hudby. Všichni diváci se chovali a vypadali úplně stejně. Je to taková monokultura mužů bílé pleti v černých tričkách. Podle mě nemá cenu být experimentální jen proto, abys byl experimentální. Mnohem zajímavější jsou podle mě projekty jako Public Enemy, které spojily experimentální produkci a provokativní texty s funky beatem. Většina podobných věcí přichází z černé hudby, která má apetit míchat radikální věci s něčím, co zní sexy. Přitahují mě věci, které spojují tělo a mysl.
Vaše koncerty jsou zpravidla velmi tělesnou záležitostí, je v tom úmysl?
Určitě. Snažím se, aby moje hudba byla maximálně fyzická. Když mám náladu na ambient, jdu do galerie, ale živé vystoupení má být všepohlcující zážitek. Nechci, aby si na mém koncertě lidi povídali.
Je za tím nějaká konkrétní koncertní zkušenost z vašeho mládí?
Obrovský vliv na mě mělo setkání s reggae sound systémy, které jsem viděl po přestěhování do Londýna. Dostala mě ta tělesnost a dezorientace, jež přináší maximální frekvence. Podobný zážitek jsem měl, když jsem poprvé uviděl Swans. Přivezli si vlastní reproduktory, což mě naučilo, že aparatura soundsystému je samostatný nástroj. V té době jsem se rozhodl přestat hrát s kapelami. Na rockových koncertech lidi nevnímají hudbu, jen koukají na kapelu. Většinou je to takové divadlo, předstírání nějaké aktivity. Já chci čistý zvuk, který má schopnost ovlivnit tvůj mozek.
Vaše hudba ale stejně dobře funguje i ve sluchátkách…
Ano, chtěl jsem se vyhnout chybě dubstepových producentů, kteří dělají hudbu tak, aby zněla dobře především v klubu. Pocházím z chudé rodiny a nikdy jsme doma neměli dobrou reprosoustavu. Musel jsem tudíž muziku poslouchat ze sluchátek. Hodně jsem sjížděl post-punkové desky jako třeba Public Image Limited a rád jsem se v hudbě ztrácel. Nicméně s The Bug mi nejde o únikovost, chci reflektovat skutečný svět.
V polovině devadesátých letech jste sestavil kompilace Isolationism a Jazz Satellites pro ambientní sérii labelu Virgin. Souviselo tohle období s vaším zvukovým hledačstvím?
Tehdy to byla zajímavá doba. Najednou se objevila spousta muzikantů, kteří chtěli dělat hudbu, jež by nebyla postavená na klasických písňových strukturách nebo dynamice kapel. Spousta lidí si začala uvědomovat, že rock se proměnil v divadlo a zároveň tu byly obrovské možnosti, jak pracovat se zvukem. Tehdy jsem se zamiloval do studia: je to magický prostor, kde můžeš transformovat věci, které zní v tvé hlavě. Studio má nekonečné možnosti.
Vaše první album pod pseudonymem The Bug Taping The Conversation je ovlivněné Coppolovým filmem Rozhovor. Jaký je váš vztah k vizuální podobě hudby?
Televize vymývala konstantně mozek každému, kdo v posledních padesáti letech vyrostl na severní polokouli. To smyslové přetížení se muselo na naší kultuře nutně podepsat a já sám jsem produkt tohoto prostředí. Každopádně platí, že dobrá hudba by měla být vizuální.
Videoklip k singlu Poison Dart o sonických válkách budoucnosti působí trochu jako vizuální podoba vaší filosofie. Je to tak?
Po pravdě jsem s tímhle klipem nebyl moc spokojený. Přišlo mi, že autoři vzali moje myšlenky a rozmělnili je tak, aby se to mohlo vysílat na MTV. Klip není špatný, ale já jsem si představoval výraznější dílo.
Jaké další projekty chystáte do budoucnosti?
Teď pracuju hlavně na dubové verzi posledního alba. Bude se jmenovat London Zoo in Dub, ale najdete na ní i věci ze starších desek. Pouštím se do toho s Adrianem Sherwoodem z On-U-Sound a něco jsem nahrál i s Markem Stewartem. K některým skladbám jsme přidali nové vokály, dominantním prvkem jsou tu ale terénní nahrávky, které sbírám po Londýně. Chodím po městě a nahrávám vlaky v metru, policejní sirény, zvuky ulice. Možná z toho vzniknou i nápady na další desku The Bug, které bych chtěl nahrávat na Jamajce. Také jsem dokončil album King Midas Sound s vokály Rogera Robinsona, které vyjde na labelu Hyperdub.
Text: Karel Veselý, Aleš Stuchlý