Když se zdejší posluchači Mudhoney před třemi lety dočkali pražského koncertu, kapela se zrovna nacházela ve stádiu experimentů. Na posledním albu The Lucky Ones se obloukem vrátili k rockové přímočarosti, kterou předvedou v sobotu 17. října pražskému publiku v Paláci Akropolis. O vývoji jedné vlivné skupiny a o paralelní sólové dráze folkaře jsme pohovořili s kytaristou Stevem Turnerem.
Poslední deska Mudhoney The Lucky Ones je oproti předchozím dvěma opět mnohem syrovější. Co vás k tomu kroku přivedlo a jak jste toho zvuku docílili?
Při natáčení těch dvou alb před The Lucky Ones jsme ve studiu trávili spoustu času, zvali si hostující muzikanty – třeba dechaře a klávesisty. Prostě jsme se ty nahrávky snažili dělat experimentálněji a psychedeličtěji. Nyní jsme se chtěli vrátit k základnímu říznému zvuku. Dosáhli jsme toho mimo jiné tím, že Mark (Arm – zpěvák; pozn. Red.) přestal hrát na kytaru, takže písně mohly vznikat rychleji. Rozhodli jsme se pro výraz pouze s jednou kytarou, který je přímější a syrovější. Velkou roli také jistě sehrálo, že jsme desku nahráli pouze za tři dny. Myslím, že jí to prospělo, že na ní nebylo třeba dělat víc (smích).
Takže by koncerty na tomhle turné mohly být ještě energičtější než v roce 2006, kdy jsme měli příležitost vás poprvé slyšet v Praze?
Myslím, že ano. Jak už jsem řekl, Mark začal jen zpívat. Musím říct, že s kytarou byl předtím trochu jako kotva, která brzdí drive. (smích) Teď je to správnej punk-rock. Do Prahy se těšíme, minule jsme si to u vás dost užili.
Líbí se tahle změna fanouškům? Jak se deska prodává? Jestli je to pro vás tedy důležité…
Mohlo by to být lepší, ale my už v posledních letech moc desek neprodáváme. Už to není naše práce na plný úvazek, musí se to skloubit s civilním zaměstnáním. Důležitý je, když lidi přijdou na koncert. A tam si třeba i něco koupí.
Co si myslíte o změnách v nahrávacím průmyslu, třeba přeorientování trhu z fyzických nosičů na downloady?
Já s tím nemám problém, ačkoliv sám nestahuji, ani nevlastním MP3 přehrávač. Já osobně si myslím, že za nic stojej CDčka. Když se poškodí, tak to praskání je oproti klasické desce fakt odporný (napodobuje digitální lupance a směje se). To už bych lidem spíš doporučil, aby si koupili ten download, který se nepoškrábe.
Slyšel jsem, že jste velký sběratel starých vinylových desek z výprodeje. Ještě vás to nepustilo?
Vlastně nejsem jen sběratel, ale díky internetovým dražbám i obchodník. Sedím tu u svého počítače obklopený deskami.
Když jsem slyšel vaše sólové desky, obzvláště debut Searching for Melody, byl jsem dost překvapený. Schovával se ten folkař v rockerovi z Mudhoney vždycky?
Hmm, ano! Jako dítě jsem poslouchal výhradně folk a vlastně jsem rock ani neměl rád. K punk-rocku jsem se dostal až v pubertě. Nemám moc rock’n’rollový hlas a proto jsem v Mudhoney nikdy nezpíval. Jak jsem tak stárnul, tak jsem začal tíhnout k akustické kytaře. Začal jsem si zkoušet i se zpěvem a tak jsem se dostal zpátky k folku.
Zde můžete vyhrát vstup na sobotní koncert Mudhoney.
A co tedy původně způsobilo ten zlom, že někdo, kdo vyrůstal na folku, začal hrát v rockové kapele?
V osmdesátých letech jsem začal jezdit na skateboardu a profesionální skejťáci poslouchali punk-rock, tak jsem se o něj zajímal taky, ostatně jako všechny podobný děcka po celým světě. To, že jsem si hrál na skejťáka, mě dostalo k rocku (smích). Začal jsem poslouchat progresivní rock a 60s garage. Pak jsem potkal Marka, který zakládal kapelu a ten se mě zeptal, jestli tam nechci hrát na kytaru.
Jak se publiku Mudhoney líbí vaše sólovky?
Já přesně nevím, lidi byli asi taky překvapení. První deska měla docela slušný recenze. Ale je mi jasný, že tahle hudba nemusí sedět všem posluchačům Mudhoney.
Na některých těch deskách se objevil váš dřívější spoluhráč Stone Gossard, takže to vypadá, že jste stále v kontaktu. Sledujete, co dělá v posledních letech s Pearl Jam?
Se Stonem se známe už dlouho…už dvacet sedm let – byli jsme totiž spolužáci na střední škole. Se sólovým materiálem mě hodně podporoval a strašně mi pomohl. Nechal mě zadarmo nahrávat v jeho vlastním, velice pěkném studiu. V kontaktu jsme se Stonem natolik hodně, že dokonce příležitostně vystupujeme v původní sestavě Green River. S Jeffem (Amentem – basistou Pearl Jam; pozn. Red.) dokonce chodívám na skate.
Budete pokračovat s vlastními deskami nebo na ně s kapelou a s tou tzv. civilní prací nezbývá čas?
Rozhodně chci. Ale s kapelou, která mě doprovázela, už to nějak nefungovalo, takže teď příležitostně vystupuju úplně sám. Před pár lety to bylo snazší. To víš, už mám dvě děti. Taky jsem se přestěhoval do Portlandu, kde se snažím dát dohromady novou kapelu.
V minulém roce jste vydali desku s Mudhoney a taky s Monkeywrench v časovém rozpětí několika měsíců. Hráli jste na živo pod oběma hlavičkama nebo jsou Monkeywrench teď jen studiový projekt?
Ano, v tomto stádiu existují Monkeywrench jen ve studiu. Loňská deska Gabriel’s Horn se vlastně nahrávala několik let před tím, než jsme jí vydali – někdy v rozmezí 2000 a 2002. Ale pak dlouho trvalo, než jsme jí dokončili, vydavatelství nějakou dobu nefungovalo, do toho jsem se stěhoval, takže zůstala na nějaký čas u ledu. Ale konečně je venku.
Děláte teď na nějakém novém albu, ať už s Mudhoney či s jiným projektem?
S Mudhoney zrovna píšeme společně nový písničky, ale asi chvíli potrvá, než půjdeme do studia, protože je to takový pomalý proces. Doufám, že příští rok by se mohlo zadařit.
Rozhovor vedl: Jakub Pech
Foto: archiv
Kdo jsou Mudhoney a Steve Turner?
Díky Mudhoney vzniklo vydavatelství Sub Pop, které později riskantně poskytovalo azyl a seberealizaci dalším spřízněným kapelám (Soundgarden, Nirvana, Tad, Afghan Whigs…). Na scéně se tito zakladatelé scény grunge drží již více než dvacet let. Slovo grunge, označující dnes celý mnohovrstevnatý rockový styl, pochází z osobitého slovníku námi interviewovaného kytaristy Mudhoney Stevea Turnera; původně tak pojmenoval dodnes nenapodobitelný chrčivý zvuk své kytary. Steve se před pár lety nečekaně vrhnul také na sólovou dráhu, ve které se odklonil od rocku a věnuje se folku. Samostatně natočil již tři alba, z nichž vyniká především Searching for Melody (2003).
Podívejte se na live ukázku: