O životním tématu, o limitech, i o tom, kdy mu nejspíš jeho vlastní střecha spadne na hlavu. V kavárenském rozhovoru s kamarádem Michalem Hrůzou, který právě vydal novou desku Napořád.
Překvapilo mne, že naprostá většina písní z tvé nové desky řeší opět duální partnerský vztah muž – žena. A přitom máte mezi sebou v kapele tak silné, až patologické vztahy – všichni drží se všemi a naoko zbrojí proti všem. Že taky nenapíšeš něco o svých kolizích...
V dobrejch kapelách vždycky existují nadstandardní vztahy, u nás taky. Kapela je živý organismus a každý má v organismu nějakou funkci. Když to dobře šlape uvnitř, tak převedeno na „vnější energii“, která pak působí na posluchače, to dobře šlape i venku. Ale tohle téma mi nepřijde až tak zajímavé z hlediska obsahu. Z hlediska života v kapele asi ano, ale pro vnější svět moc ne...
V jednom rozhovoru jsi se zmínil, že ačkoliv je Napořád album o lásce, tak už narozdíl od předchozí Bílé velryby nejde o tvé niterní pocity, ale spíš o všeobecný náhled...
Spíš to bylo tak, že těmi písněmi teď už lásku nehledám – ve smyslu, že bych na ně balil holky. Fenomén láska-vztah-hledání mě ale zajímá stále, protože je to téma, které je do jisté míry nevyčerpatelné. A když se nad tím tak zamyslím, tak to asi bude moje životní téma. A na aktuální desce Napořád je tahle myšlenka zpracovávána s větším nadhledem, místy třeba i satiricky.
Podvod to není, pokud jsem to prožil
Není podvod, když se subjektivně vypráví o něčem tak osobním, a přitom v souvislosti, že to stojí „mimo tebe“?
Pokud to „tahám“ ze vzpomínek, tak určitě ne. Podvod by to byl, kdybych si hrál na to, že je to vážně. Kdybych hrál, že hraju. Ale všechny písničky jsou u mě vytvořeny z něčeho prožitého, jen to třeba už není aktuální. V textech se tak vracím do stavu duše, který už v jistém smyslu není současný. To ale neznamená, že to někde není uložené – napořád.
Lze takhle zpřítomňovat zážitky minulých dní donekonečna?
To je právě zajímavé. Téma obecně asi vyčerpatelné není, ale moje osobní zážitky, náhledy a moje schopnost to téma popsat, asi ano. Pokud „vyschnu“, tak nebudu moct napsat nic. Respektive nic, co by nebylo úplně umělé. A kdybych to měl uměle napsat, tak bych už to za podvod považoval. A jediný, kdo musí posoudit, jestli je z písničky nějaký podvod „cítit“, je nakonec posluchač.
Na nové desce se objevila i píseň, jejímž námětem je virtuální přátelství pomocí facebooku. V jejím textu naznačuješ, že ten, kdo žádá, nebo ten, kdo je požádán, je obětí limitů, které tento způsob komunikace přímo produkuje. Sám máš aktuálně v seznamu přes 1 500 „přátel“, znáš alespoň polovinu z nich?
Ten verš „kdo z nás je obětí“ je zamýšlen trošku jinak. Ten komunikační kanál je do jisté míry anonymní, takže se můžou spontánně vytvořit fiktivní vztahy. Je to o tom, že tyto typy „přátelství“můžou být někdy dost zneužitelné. Na druhou stranu, době, kdy si někdo něco anonymně řešil třeba přes různá diskusní fóra, do jisté míry odzvonilo, a já jsem z facebooku nadšen. Alespoň v tom smyslu, že je méně anonymní a komunikace s fanoušky více šlape. Co se týká toho „seznamu“, tak osobně znám tak třetinu z nich. A není to tak, že bych si všechny potenciální přátele přidával – vždycky se rozhoduju, a když je dotyčný nějak podivný, tak si ho samozřejmě nepřidám...
Dělám si co chci a jak to chci
Několikrát jsi – byť neoficiálně – naznačil, že text písně nemůže být zase příliš složitý, jinak není pro rádiové vysílání zapamatovatelný a tudíž nefunguje. Funguje u tebe podvědomá autocenzura tohoto typu?
Někdy a do určité míry. Zvlášť, když v Kapele Hrůzy přemýšlíme, co „pošleme do lidí“ – tedy co bude singl. Ale to neznamená, že s tou písní pracuješ míň, ale naopak o to víc. Já mám k singlům zásadní teorii – upozorňují na desku. Tudíž musí být nějak vidět. Kvalitu alba pak určuje schopnost singlu, aby zároveň nevyčníval nad ostatní písně na desce a zároveň nabízí posluchači něco navíc.
A co se týká té autocenzury – z vlastní zkušenosti vím, že dvojsmysly, trojsmysly a vícesmysly příliš nefungují. To, abych udělal složitou metaforickou desku mě třeba láká, ale zatím mě ten nápad nenadchnul. Velmi zjednodušeně – teď se mi nechce a tak si dělám co chci, a to tak, jak to teď chci.
Jaký je zásadní rozdíl mezi tím, když píšeš text pro sebe a pro jiného interpreta, třeba pro Anetu Langerovou? Cítíš se zodpovědněji a limitovaněji, když musíš brát ohled na „zákazníka“?
Spíš ne. Přistupuji k tomu obdobně, protože v momentě, kdy jsem pod textem podepsanej, tak se stává mojí vizitkou. Ale samozřejmě, že když se pohybuji ve svém světě fantazie, tak musím komunikovat s interpretem, aby to bylo blízké taky jemu. Aby tam se mnou chtěl být.
Čím se cítíš nejčastěji limitován, když na něčem pracuješ?
Já mám dvě základní životní polohy: nicnedělání/všedělání. V „nicnedělání“ dělám strašně důležité věci, ale ne pracovní. V období „všedělání“ – jak už název napovídá – jsem limitován hlavně časem a do jisté míry i z toho plynoucím stresem.
Mimochodem, jak to vypadá se stavbou verandy na tvé chatě? Zlí jazykové tvrdí, že limity v podobě technických znalostí stavebního oboru tě trochu zdržely...
Děkuji za optání, veranda dopadla dobře, až na ten sklon střechy. Údajně hrozí její propadnutí kvůli malému sklonu, ale já bych to tak tragicky neviděl. Teď budu ještě dělat zateplení, což jsou moje oblíbené práce v období nicnedělání.
Co z tebe zůstane napořád?
V osobní rovině potomci a v pracovní rovině snad ty písně. Třeba si je někdo za 20 let poslechne, a řekne: „Jé! Ty lidi jsou furt stejný!“.
Rozhovor vedla: Michaela Poštulková
Foto: archiv Michala Hrůzy