Loni v létě přijel na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště jako zástupce rakouského filmu, dokonce i v roli režiséra. Nejznámější je ale jako kameraman, především jako dvorní kameraman nepřehlédnutelného Michaela Hanekeho. S ním zatím natočil pět filmů, včetně Bílé stuhy, vítěze Cannes a Evropských filmových cen, která právě vstupuje do našich kin.
Na Letní filmové škole jste názorně představil svůj inovativní systém svícení Cine Reflect, který je efektivnější, lehčí, vydává méně tepla. Proč ho tedy už dneska všichni nepoužívají, když je tak výhodný?
Posledních osm let jsme pracovali na prototypech a nenašli jsme žádnou firmu, která by vyráběla díly, které potřebujeme. Já nejsem inženýr. Taky nejsem manažer nebo producent. A to byl ten problém – najít někoho, kdo by riskoval a pustil se do toho projektu, i když neví, jak ho lidi přijmou. Zatím máme skvělé reference a teď musíme přesvědčit ostatní, že Cine Reflect funguje, že se tak dá točit. To znamená hodně prezentací, výukových programů, ukazujeme producentům DVD, aby viděli, jak je to svícení efektivní. Zatím jsou hodně zvědaví. Ze začátku jsme měli několik negativních reakcí, zvlášť ze strany kolegů, kteří chtějí točit tak, jak jsou zvyklí. Mladší kolegové a studenti jsou víc otevření. Líbí se jim, že je tohle svícení menší a lehčí, že jsou díky němu flexibilnější. Je to jako přechod z parní lokomotivy na rychlík.
Nápad na Cine Reflect vycházel z vaší nespokojenosti s dosavadním systémem svícení?
Asi to začalo tím, že jsem měl pocit nasycení z dřívějších metod. Už jsem měl dost toho pracovat tak uniformně. I když jsme točili různé filmy v různém stylu, všechny si byly podobné, herci tam vypadali pořád skoro stejně, bylo to standardizované. Chtěl jsem se dostat z toho diktátu techniky.
Poprvé jste nový systém zkoušel na filmu Michaela Hanekeho Pianistka. Prý jste to musel dělat tajně?
Tajně znamená, že Haneke nechce, aby u jeho filmů někdo jiný experimentoval. Pak se z něj stal naprostý fanoušek tohoto svícení. V době práce na Pianistce jsem ještě nebyl tak daleko, nebyl jsem si tou metodou jistý a chtěl jsem si ji vyzkoušet.
Takže jste mu o ní před natáčením neřekl?
Ne. Ale on to samozřejmě stejně během natáčení zjistil. Vycítí každou maličkost, která není tak, jak je zvyklý.
Zvláštní, že Haneke nemá rád experimenty, když jeho filmy jsou tak nekonvenční.
Jenom co se týče produkce a natáčení filmu, tam nechce žádné pochybnosti a nejistoty. Kdyby si třeba maskéři chtěli vyzkoušet nějaký nový make-up, jak bude vypadat, to by byl risk, který nerad podstupuje. Ale netýká se to scénáře a toho, jak vypráví nebo režíruje příběh. Jen potřebuje, aby měl on kontrolu. Když někdo dělá nebo používá něco mimo jeho kontrolu, je podezřívavý.
Zde si můžete přečíst recenzi Hanekeho posledního filmu Bílá stuha.
Zde si můžete přečíst profil režiséra Michaela Hanekeho.
S Hanekem spolupracujete od konce 80. let?
Ano, tehdy se mě zeptal, jestli bych kameroval jeho film. Ale první snímek jsme spolu natočili v roce 1992 (Bennyho video).
Vy jste taky několik málo filmů natočil jako režisér a jejich styl není daleko od Hanekeho.
Ale ty jsem točil v 80. letech, kdy jsem Hanekeho vůbec neznal.
Spíš jsem tím myslela, jestli právě ta podobnost přiměla Michaela Hanekeho, aby vás požádal o spolupráci?
Ano. Díky tomu si taky pořád rozumíme, co se týče obrazu. Nemusíme spolu moc diskutovat, máme k sobě důvěru.
Dokázal byste vysvětlit, proč vás přitahuje točit zrovna pomocí dlouhých, pomalých záběrů a s odstupem?
To je těžké vysvětlit, protože to nedělám plánovaně. To je jako zeptat se malíře, proč používá tuhle barvu. Myslím, že o tom nedokážu říct nic inteligentního. Ale pracoval jsem i s jinými režiséry, kteří měli úplně jiný styl, pracovní metody i chápání režie. S Hanekem spolupracuji vždy rád, protože je důsledný a rigidní a to se mi líbí. Dneska se to moc nevidí.
Bílá stuha je film bohatý na významy. Je pro vás jako kameramana důležité, abyste je všechny znal? Diskutujete o významu filmu s režisérem?
Ne. Michael má vždycky svůj scénář a ten velmi striktně sleduje. Má představu o tom, jak bude vypadat každá scéna. Netoleruje nějaké zkoušení a čekání, co z toho vzejde. Myslím, že tím vzniká jeho typický rukopis. Ví velmi přesně co chce, je precizní do nejmenšího detailu. A vy to cítíte. Někdy to je až děsivé, ta uzavřená, neprodyšná atmosféra, zároveň ji ale můžete dobře vyjádřit obrazově, zvlášť světlem. Přitom ale Haneke nic neskrývá a já chápu, co chce udělat. Jediný stres, který při spolupráci s ním zažívám, je z obavy, abych dosáhl toho cíle, který stanovil. On jde bez omezení až na hranice možností. Natáčení je často těžké a náročné, ale někam vede.
Bílá stuha je černobílý film, byl proto pro vás obrazově zajímavější než barevný snímek?
Bílou stuhu jsme točili barevně. Z technických důvodů je mnohem lepší použít barevný materiál, protože černobílý negativ se přestal vyvíjet, zatímco barevný negativ je teď na vysoké úrovni, v jeho vývoji proběhlo hodně inovací a o tu kvalitu jsme nechtěli přijít. Říkám tomu moderní černobílá. U Bílé stuhy jsme použili to nejlepší z obou stran. To nejlepší z analogového natáčení a z digitální postprodukce. Dnešní možnosti postprodukce jsou někdy nebezpečné. Můžete už udělat tolik, až je snadné, aby se to vymklo vaší kontrole, abyste se ztratili a zapomněli, co jste chtěli. Ale když svůj cíl neztratíte, tak dnešní technika nabízí velké šance.
Příběhy mnoha Hanekeho filmů se soustřeďují na konzervativní rodinu, která dbá o vnější zdání morálky, ale uvnitř je rozvrácená. Myslíte, že to nějak odráží rakouskou společnost a že proto Hanekeho filmy nejsou v Rakousku moc populární?
To je těžké říct. Možná zčásti ano. Je to častý názor. Haneke ovšem svou kritikou myslí dál než jen na Rakousko. I když možná proto odešel na čas do Francie, že mu chyběla větší odezva. Ale taky si musíte uvědomit, že v Rakousku film nemá takové postavení a kulturní vliv jako opera nebo divadlo. Když to porovnám s Francií, tam každý mluví o novém filmu nějakého režiséra. Ve Vídni se bavíme o poslední opeře. Rakušané moc věcí většinově nepodporují. Jenom když nějaký lyžař vyhraje olympiádu, pak říkají: „my jsme vyhráli“. Teď, když Bílá stuha získala Zlatou palmu v Cannes, nemyslím, že říkali „my jsem vyhráli“. Kino je pořád považované jenom za zábavu. A Hanekeho díla téhle představě neodpovídají. Možná proto tam nejsou moc přijímána, chodí na ně jen menšinové publikum. Je to těžké změnit. Ale na druhou stranu, z tohoto utiskování roste určitý filmařský talent a síla.
Rozhovor vedla: Iva Přivřelová
Foto: archiv LFŠ UH
Kdo je Christian Berger
Letos pětašedesátiletý rodák z Innsbrucku, který se proslavil zvlášť díky spolupráci s Michaelem Hanekem, začínal u filmu i jako režisér. Jeho první film Raffl (1984) se vymezil proti tradici kýčovitého žánru „heimat filmu“, když rakouskou legendu o hrdinovi protinapoleonského odboje natočil jako psychologické drama jeho udavače. Nyní už nerežíruje, s výjimkou dokumentárních filmů, kde podle jeho slov „mají k sobě kamera a režie logicky blízko“. Etabloval se ale jako vynikající a progresivní kameraman, jak dokazuje jeho inovativní nový systém svícení Cine Reflect využívající parabolické zrcadlo odrážející světlo. Za svou kameramanskou práci byl dvakrát nominovaný na Evropskou filmovou cenu, za snímání Bílé stuhy zatím získal dvě uznání amerických kritiků.