Jsme první - Vysoká škola finanční a správní
Vloni Vysoká škola finanční a správní získala jako první soukromá škola s ekonomickým zaměřením v České republice statut university. „Je to pro nás určité ocenění, ale v podstatě se jedná o to, že můžeme nabídnout doktorandské studium,“ říká její rektorka Bohuslava Šenkýřová.
Jistě je to i doklad kvality.
Je to samozřejmě i doklad toho, že škola docílila určité úrovně zejména ve vědeckovýzkumné práci a v obsazení školy kvalitními akademickými pracovníky s titulem docent a profesor. Tedy učitelé, kteří jsou schopni vychovávat doktorandy. Univerzitu dnes lidé vnímají jako určitý hmatatelný doklad kvality. Převážně však neví, co to znamená. Zůstává tak přesvědčení, že neuniverzitní škola je druhořadá. Ale není to pravda. Univerzita prostě může dělat doktorské studium
O kvalitě působení některých akademických pracovníků na vícero školách respektive o takzvaných létajících profesorech se poslední dobou hodně mluví. Jaké máte vy s nimi zkušenosti?
Zkušenosti opravdu máme. Nezapomeňte, že všechny soukromé vysoké školy více méně vznikly na základě spolupráce s docenty a profesory veřejných vysokých škol. Kde jinde bychom je vzali. A přestože to je již minulost a díky naší filozofii, vybudovat pevnou strukturu školy hned od počátku, máme základní team profesorů a docentů v hlavním pracovním poměru, problém se nás stále týká.
Jak?
I naši profesoři, kteří jsou u nás na plný úvazek, učí na jiných i veřejných školách. Prostě je jich málo. Problém létajících profesorů se často spojuje pouze se soukromými školami. Ale není tomu tak. Oni létají i mezi veřejnými vysokými školami. Jsou některé obory, kde těchto akademiků je jako šafránu, takže i veřejné školy si je navzájem „půjčují“. Samozřejmě vznikem soukromých škol je poptávka rozšířená.
Je to tak velký problém, jak se o tom mluví?
Jistě, je otázka, zda nám to vadí. Když to nepřesáhne určitou mez, tak jsi myslím, že to v pořádku je. Je třeba jasně rozlišovat podstatu spolupráce. Ale důležité je mít na škole team, který bude mít logo naší školy na obou stranách trička a nebude je převlékat. Mluvím-li za sebe, tolerovala bych, řekněme, 1,75 úvazků. To znamená, že u nás má tu jedničku a sedmdesát pět setin jinde. To je ještě zvládnutelné. Znám však i takové, kteří mají 3.5 úvazku. Kvalitně se takový úvazek nedá zvládnout.
Vyřeší to chystaný registr akademických pracovníků?
V každém případě se domnívám, že to je logický krok, který dříve či později musel přijít. Bude ale důležité, co se z toho vyvodí. Pokud se všem bez rozdílu měřit stejným metrem, pokud se nebudou dělat rozdíly především mezi soukromými a veřejnými vysokými školami, tak to bude v pořádku.
Ale je-li velký počet vysokých škol a relativně málo profesorů, tak logicky pokud nebudou létat, tak někde budou chybět. Jak to vyřešit?
Všechno lze řešit. Především je nutné zanalyzovat, proč jsme se do takového stavu dostali. Ano, je hodně vysokých škol, avšak ne jen soukromých, ale i veřejných. Dále akreditační komise má určité požadavky na počet docentů a profesorů při akreditaci studijního programu respektive oboru. Jsou obhajitelné? Je akademický titul automaticky výrazem kvality moderního pedagoga? Habilitační neboli jmenovací řízení smí provádět jen některé fakulty veřejných vysokých škol. Důsledkem je to, že jsou tito akademici ještě vzácnější, než by to bylo přirozené. Je to správné? A tak podobně. Když na tyto otázky kvalitně odpoví ti správní lidé, řešení se jistě najde.
Zasahuje do tohoto problému i jisté pnutí mezi soukromými a veřejnými vysokými školami?
Určitě. Jelikož habilitační řízení mají povolené jen některé fakulty z veřejných vysokých škol, tak je kandidát ze soukromé vysoké školy mnohdy upozaděn a „odstrčen“. Někteří mí kolegové dokonce šli habilitovat na Slovensko. Tam onen konkurenční boj mezi soukromým a veřejným školstvím není tak vyostřen.
Jak může veřejná fakulta v Česku diskriminovat kandidáta na docenturu ze soukromé sféry? Vždyť jsou daná pravidla.
Například mu určí termín až za tři roky podle interního pořadí jednotlivých kandidátů, které si určují sami. To přeci není v pořádku. Je to problém, který se však explicitně nepřiznává. Je to mnohem složitější, než se z venku může zdát. Ve své podstatě nám nezbývá nic jiného je „krást“ veřejným vysokým školám, a to jak jinak, než je přeplatit a nabídnout lepší podmínky. I když to neradi děláme, musíme. Například několikrát se stalo, že když k nám přestoupil odborný asistent z veřejné školy, tak mu při odchodu sdělili – nepočítejte s tím, že u nás budete habilitovat. Já proto mnohdy toleruji, aby učili i na veřejné vysoké škole, právě pro to, aby měli později menší problémy s habilitací.
Není možné se poučit z ciziny?
Do jisté míry ano. Například v Anglii v Cambridge si může vysoká škola stanovit určitá kritéria a vlastně „vytvořit“ profesory či docenty spojené s určitou pracovní pozicí. Titul platí jen pro onu školu a po dobu výkonu funkce. U nás je titul docent a profesor na doživotí, je neodnímatelný, a s tím je i spojen komplikovanější proces jeho udělováním. Je to jedna z možností.
U nás tedy bude registr, ale ten to asi nevyřeší. Spíš soukromým školám stíží akreditace.
Samozřejmě. Ale registr by měl být jen prvním krokem, aby se situace ukázala ve své skutečné podobě. Druhý krok by se měl udělat právě v habilitačních a jmenovacích řízeních. Měly by dostat objektivnější charakter, nediskriminační a průhledný. Ze strany veřejných škol zaznívají hlasy, že soukromé školy nejsou kvalitní. Pokud některé nejsou kvalitní, tak ať jim je odejmuta akreditace. Ale jinak by neměly být diskreditovány.
Veřejné vysoké školy dostávají peníze od státu, vy nikoli. Vadí vám to?
Vůbec ne. Víte mají v tom sice jistou výhodu, ale proto, že jsou financovány ze státního rozpočtu, tak vlastně nevědí, kolik následující rok dostanou. K hospodaření to není dobrý předpoklad.
Vy víte s jakými penězi budete hospodařit příští rok?
Dovedeme to odhadnout.
Jak získáváte jako soukromá škola peníze?
Základ je školné, tvoří až osmdesát procent příjmů. Mnoho lidí si myslí, že nás živí především sponzoři či bohatí dárci, tak těch je skutečně minimum, ale jsou partneři, kteří jsou ochotni spolufinancovat určité projekty. To znamená, že nemalé částky získáváme z podnikatelské sféry tím, že pro ně vyvineme projekt, například roční vzdělávací projekty. Našimi klienty jsou jak významné banky či firmy, tak i státní správa. Další významnou finanční část získáváme z grantů na projekty výzkumného charakteru. Potom máme vlastní vydavatelství a nakladatelství. Publikace prodáváme ne jen studentům, ale i veřejnosti přes knihkupectví. A protože jsme obecně prospěšná společnost, což znamená, že veškerý zisk, který vytvoříme, musíme použít pro rozvoj školy, tak máme nemalé částky uloženy v bankách, z kterých nám pak přicházejí další peníze.
To znamená, že se vám daří?
Ano, daří.
Když to shrnu, řídit soukromou školu v podstatě znamená řídit poměrně velkou firmu.
V každém případě. Ještě přidejte specifickou firmu. Od počátku jsme k našemu projektu vysoké školy přistupovali manažersky. Udělali jsme model procesního řízení, nastavili různé parametry, vytvořili strategický a produktový marketing a tak podobně, jako u rozjíždějící se firmy. Okolí se ale na nás dívalo poněkud divně a říkalo, abychom takové manýry do akademické sféry netahali. Dnes už se však tento princip prosazuje i na veřejných školách.
Pokud hlavní příjem je ze školného, až osmdesát procent, tak musíte být logicky škola pro bohaté studenty.
To ale není pravda. Máme například systém stipendií, kde výborní studenti získají až padesát procent školného. Máme i program pro talentované studenty z dětských domovů či tělesně handicapované uchazeče. Na tento fond dokonce přispívají sami naši pracovníci a studenti. Nezapomeňte, že mnozí z nich jsou již zaměstnanci a u nás si zvyšují kvalifikaci při kombinovaném studiu.
Takže jste-li z finančního hlediska spokojeni, tak od státu požadujete pouze nediskriminační zacházení?
Podívejte, když založíte soukromou, byť neziskovou školu, nemůžete počítat, že vás někdo bude „živit“. Ale můžete očekávat od společnosti, že s vámi bude počítat, že vás nediskriminačně zařadí do školského systému. Že bude přijata koncepce, kde budou definovaná pravidla či role jednotlivých typů škol. Stát by si měl uvědomit, že soukromé vysoké školy nedostávají od státu nic, a přesto generují spousty absolventů, kteří nacházejí v praxi uplatnění. V podstatě tyto školy ušetřily státu v řádu miliard korun. Naše škola konkrétně má téměř sedm tisíc absolventů, to jsou ušetřeny sta miliony.
Rozhovor vedl: Karel Poliačik
Převzato ze svolením z E15