ROZHOVORY
Ondřej Sokol: Chtěl jsem být rockovým zpěvákem
METROpolitní léto hereckých osobností uvede po Druhém břehu další premiéru letošního sedmého ročníku. V těchto dnech již probíhají finální zkoušky slavného amerického muzikálu Hello, Dolly! s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli a navíc s živým orchestrem. Od 6. července budete mít možnost se ve Švandově divadle během léta 29x potkat s okouzlující a zábavnou Dolly Leviovou. Vyzpovídali jsme režiséra Hello, Dolly! Ondřeje Sokola. Má za sebou několik inscenací v Činoherním klubu, ale na muzikál si troufl poprvé.
Jaký vztah máte k hudebně dramatickému žánru?
Přiznám se - kdybych uměl zpívat, tak bych pravděpodobně byl zpěvák. To mě bavilo nejvíc, ta pubertální představa mě jako rockového zpěváka byla neodbytná. Ale musel jsem se smířit s tím, že to neumím.
Jaký typ muzikálu se vám líbí?
Já nepreferuji jeden druh, když je to dobře udělané, tak si to užívám. V Londýně chodím rád na muzikály. V tu chvíli jsem nadšený dokonalostí, artistností, ale přistihl jsem se, že si to dlouho nepamatuji, protože mi tam něco chybí. Nějaká hlubší lidská kvalita. Proto jsem sáhnul po Dolly. I když je příběh jednoduchý, lze lidi zasáhnout.
Jako základ jste zvolili starý překlad Iva Osolsobě, a doplnili jej novými písničkami Eduarda Krečmera. Nenapadlo vás, že byste si přeložil hru sám?
Kdybych to udělal, měl bych to daleko rychleji hotové. Je zvláštní, že u nás neexistuje neupravený překlad Hello, Dolly!. Ten, který nabízí Dilia, je už určitou interpretací díla. Takže úpravy daly docela dost práce. Nejprve jsem musel získat původní anglický text, a s jeho pomocí jsem dělal úpravy tak, aby se to co nejvíc podobalo originálu. Pak bylo nutné snížit počet postav, protože máme menší obsazení, ale zase upravit funkci orchestru, který máme začleněn přímo do děje.
Inspiroval jste se i filmem?
Určitě. Protože jsem dlouho neměl k dispozici originální text, částečně jsem vycházel z filmové verze, moje úpravy mnohdy šly po duchu filmu.
Jak bude vypadat scénické řešení?
Já jsem se inspiroval obrazem amerického malíře Edwarda Hoppera Noční ptáci (Night Hawks). Scéna je složená z několika částí, které jsou variabilní. Východiskem byla pro mě 30. léta, ale slouží spíše jako odrazový můstek.
V hlavní roli se představí Ivana Chýlková. Vím, že jako herečtí partneři jste se několikrát setkali na jevišti Činoherního klubu. Ale nevím, jestli jste ji už režíroval?
Ano, už dvakrát – obě hry se stále hrají, jsou to Sexuální perverze v Chicagu a Bůh masakru. Takže se známe i jako režisér a herečka.
Jak to bylo s výběrem dalších postav?
Producent Michal Hrubý má kolem sebe lidi, se kterými rád spolupracuje. A já jsem se snažil najít nějakou variantu, aby byli herci ten typ, který já potřebuji. Například jsem chtěl, aby Vandergelder byl nepříjemný, cholerický kretén. Proto to hraje Lála Dulava s Pepou Cardou. Oba v sobě mají to zvláštní introvertně naštvané mužství.
Upozorňoval jste na to, že při počáteční Vandergelderově písni by se feministky, přítomné v sále, měly naštvat a odejít. Ale nakonec se přece ukáže, že Dolly dosáhne svého...
Já s tím nepolemizuji. Myslím, že ženy opravdu ten svět řídí. Ale právě proto je na začátku důležité ukázat obraz Vandergeldera jako totálního dobového „macha“. Aby to nebyl takový milý pán, kterého je snadné sezobnout, ale protivník, se kterým bude muset bojovat.
Jak vidíte Dolly - je to pragmatická potvora?
Potvora určitě, ale ne pragmatická. Ona je spíše umělec v podvádění. Člověk, který tím žije. Její plány, to není pragmatismus, ale spíše vášeň. To znamená, že i když podvádí, míří to k něčemu velice upřímnému.
Jana Soprová
