Za zážitkem kvalitního skupinového bubnování nemusíte podnikat nákladné výpravy za přírodními národy. Rozhodnete-li se pro Drum Circle, setkáte se s facilitátorem Petrem Šušorem – právě on vás prostřednictvím svých muzikálních a improvizačních schopností uvede v rytmus srdce, tepen a pocitů, jež naši pradávní předkové zažívali v kruhu společenství.
Petře, jak vy osobně byste pojem Drum Circle vysvětlil čtenářům?
Asi to nejpodstatnější, co metodu DC odlišuje od bubnového kruhu známého už od pravěku, je postava facilitátora, který DC vede. Takže lidé sedí v kruhu, mají bubny nebo i další nástroje a sledují facilitátora, který bývá uprostřed kruhu a pomocí různých gest a slov komunikuje s lidmi, a lidé hrajou. Důležité je, že se jedná o improvizaci, hudba vzniká na místě s lidmi, kteří většinou nikdy nehráli na žádný hudební nástroj.
Kdo metodu hudební komunikace založil a kam sahají její kořeny?
Metoda DC se blíží muzikoterapii. V 70. letech minulého století ji zmetodizoval Američan Arthur Hull a spolu se svými žáky ji rozvinul do dnešní podoby. Kořeny DC sahají na úplný začátek lidského společenství. Jsou některé národy, které bubny vůbec nepoužívaly – jako třeba v Austrálii – ale setkání v kruhu, kdy spolu lidi komunikují pomocí hudby a rytmizují různé zvuky, bylo společné všem kulturám. Někdy se jednalo o rituál, modlitbu, léčitelské techniky a někdy to byla jen oslava života. Taková ta radost, že člověk vůbec je, že přežil a může to s někým sdílet.
Jak jste se vy osobně dostal k bubnování a kdy nastal impulz stát se profesionálním facilitátorem?
K bubnování jsem se dostal přes Euroindiány jako kluk. Později jsem toho využil při hodinách rytmiky s dětmi, to byly takové moje první pokusy o DC, aniž bych o tom věděl. Používali jsme dřevěné kostičky a vařečky místo bubnů a zpívali indiánské písničky. Jako perkusionistu v jedné kapele mě oslovil Erik Onoda a Jindra Střelka, který sem jako první dovezl DC v té „hullovské“ podobě. V roce 2004 jsme spolu založili nadační fond pro šíření aktivního provozování hudby, kde byly DC stěžejní aktivitou. V současnosti se činnost nadačního fondu načas pozastavila, já se ale snažím v jejím odkazu pokračovat a s Jindrou Střelkou a Music City dál spolupracuji.
Jaký je ideální souhrn vlastností dobrého facilitátora?
Dobrý facilitátor by měl být hlavně empatický k lidem a situacím. DC je živý útvar, jeho průběh se nedá dopředu naplánovat. Facilitátor si dopředu může určit téma a naplánovat techniky, ale jak se to bude nakonec vyvíjet dopředu neví. Přesto nebo právě proto by měl udržovat lidi v pohodě a dobré náladě bez napětí. Akce musí lidi hlavně bavit, na což by facilitátor neměl nikdy zapomenout.
V čem spočívá vaše osobní facilitátorské pojetí a čím se třeba inspirujete?
Mám rád improvizace a stále se nechávám ovlivňovat novými věcmi – ať už různými hudebními žánry, dětskými říkačkami, gospely nebo určitými osobnostmi, a to nemusí být hvězdy, jako Bobby McFerrin, Richard Bonna nebo Tanya Tagag, ale i třeba učitelka ve škole nebo klient psychiatrické léčebny. Je pravda, že co se týče přímo DC, tak mě nejvíc baví práce Christiny Stevens a Johna Josta, který mi dal pár důležitých rad. Potom mám samozřejmě takové srdeční záležitosti, jako že mám hodně rád kulturu severoamerických indiánů, na jejichž písničkách jsem vyrostl a taky hudbu národů Sibiře a Mongolska, což se přirozeně projevuje při mých DC.
Co kdyby si čtenáři chtěli Drum Circle zkusit doma a neměli zrovna bubny – zapojujete do hry i jiné hudební nástroje než bubny?
Bubny jsou základ, DC se dá ale dělat i s jinými perkusními nástroji, není tam pak ale ten Drum – takže použít je možné například kýble, pet lahve, barely a podobně.
Je Drum Circle spojen s nějakou životní filozofií? Která kultura vás fascinuje a jak vnímáte kulturu, v níž dnes žijeme?
Metoda DC není spojena s žádným náboženským směrem. Filozofie DC vychází z toho, že lidé se rodí v rytmu a mají potřebu pomocí hudby se také vyjadřovat, i když tzv. neumí hrát. U nás bychom museli jít hodně daleko do minulosti, abychom našli dobu, kdy se u nás bubnovalo v kruhu, kdy se improvizovalo a vyprávělo pomocí hudby, ale jsou národy, kde to funguje dodnes, kde se žádná stavba domu neobejde bez zpěvu a na oslavách nevystupují určení bubeníci, ale hrají všichni. Mám pocit, že dnešní doba, kdy se kultury a všemožné směry prolínají, je příznivá k hledání zpřetrhaných kořenů.
Jaká pozitiva pro tělo i pro duši přináší proces společného bubnovaní jednotlivému účastníkovi a zároveň skupině coby „organismu?“
Dneska je už vědecky dokázán příznivý vliv bubnování na lidský organismus, zvláště na psychiku. Hodina bubnování může taky pro někoho být docela slušný fyzický výkon. Metoda DC se běžně používá ke stmelování kolektivu, např. jako prevence sociálně-patologických jevů.
Jaké různé stavy lidé v kruhu při bubnování zažívají a mohou zažívat?
Při DC se s lidmi samozřejmě dějí různé věci, ale většinou převládá radost a takovéto nalezení něčeho, co jsme ztratili. Bubnování má jednoznačně pozitivní vliv na sebevědomí, odbourání napětí, přináší odreagování a pro mnohé lidi otevření úplně nového prostoru a možností. Každá skupina je samozřejmě jiná, někdy se odehraje divoká show a někdy zas plynulé, až skoro mantrické bubnování se zpěvy. A to vždy vyplyne z povahy lidí, které na DC mám. Často se mě lidé ptají, jestli se při bubnování můžou dostat do transu, a těm většinou odpovídám, že nemohou, pokud nechtějí, a i tak by to bylo obtížné, protože já se snažím hodně rytmy měnit a vytrhávat lidi z určité zasmyčkovanosti.
Jak pobyt v kruhu může proměnit nebo posunout mezilidské vztahy nebo třeba schopnost spolupráce skupiny? Jaké jsou vaše konkrétní zážitky s Drum Circle v teambuldingu a sociální práci?
Několikrát mi lidé říkali, že byli příjemně překvapeni reakcemi některých kolegů nebo žáků a většinou odcházejí z DC v takové té pozitivní kolektivní euforii. Často se používá DC jako nástroj pro uvolnění a odreagování zaměstnanců přímo v průběhu pracovního procesu, kdy v rámci nějaké přestávky bubnují a potom s nově nabytou energií se vrhají zpátky do práce.
Jak na Drum Circle různé sociální skupiny reagují – co třeba takoví manageři?
Samozřejmě, že DC by se dal rozdělit i podle různých sociálních skupin. Každá je jiná. Děti bývají bezprostřední, ale taky se stydí, takže se k nim musí přistupovat citlivě, hodně malé děti se můžou bát, takže je potřeba brát to jako hru. Starší děti se zas hlídají, aby se „neztrapnily“…U manažerů jsem měl zpočátku obavy z upjatosti a neschopnosti se uvolnit, ale pak jsem viděl, že možná právě oni potřebují DC víc, než kdokoliv jiný – vysvobodit se z té smyčky od kravaty a na chvíli být uvolněnými divochy.
Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh?
Možná to působí trapně, ale nic přenosného mě nenapadá. Ale baví mě, jak lidi z DC odcházejí nabití, ať do práce nebo prostě do života. Když mi třeba rodiče nemocných dětí říkají, že na hodinu zapomněli na starosti, což se jim nepodařilo měsíce nebo léta, tak jsem rád.
Jaké konkrétní akce chystáte v průběhu prázdnin?
Letos jsem začal spolupracovat s agenturou Serafín, se kterou pořádáme jednodenní a pobytové kurzy. Ten nejbližší bude 17. července v Toulcově dvoře. Na těchto akcích bývá dost času i na mluvení o nástrojích, různých etnikách a jejich přístupu k hudbě. V září začne třetí ročník DC v KC Zahrada na Chodově. Je to vždycky první úterý v měsíci, nejdřív rodiče s dětmi a potom všichni ostatní. Jinak o všech akcích informuji na svých stránkách www.bubnujeme.cz
Rozhovor vedla: Eva del Risco Koupová
Foto: archiv Petra Šušora