Mladá herečka Patricie Solaříková je ročník narození 1988. Před kamerou se pohybuje od devíti let, kdy uváděla na ČT pořad o hudbě pro děti, vidět jste ji mohli také jako Aničku v seriálu ČT Ranč u Zelené sedmy, nyní již šestým rokem hraje v seriálu Ulice Terezu Jordánovou. A zdá se, že hned tak neskončí…
Jaký máte herecký sen?
Můj herecký sen by asi byl zahrát si v nějakém pěkném českém filmu. Nebo by se mi líbila nějaká česká pohádka. Zahrát si princeznu by taky nebylo od věci. Hlavně pohádka má velkou výhodu a tou je, že vám nehrozí milostné scény. :)
Herci od divadla mají takové ty děsivé sny, že jsou na jevišti, nevědí v jaké hře, nebo neznají text... Máte nějaké takové herecké sny?
Nemám. Zdají se mi různý ptákoviny. Ale ty herecké sny se mi nezdají. Zdávalo se mi před maturitou, že mám v hlavě úplně prázdno, to ano, ale sny spojené s herectvím se mi vyhýbají.
Na jaké škole to bylo?
Na střední odborné – Management obchodu a služeb.
Herec v divadle hraje maximálně pro stovky lidí, ve filmu dejme tomu pro tisíce, ale televizi zapnou večer třeba miliony lidí. Co s vaším životem udělalo hraní pro miliony diváků? Jste součástí jejich života, mluví o vás jako o Terezce...
Já nad tím takhle nepřemýšlím. Oni se mnou nebydlí, ani já s nimi. Tohle naprosto rozlišuju. Takhle to můžou brát možná diváci, ale já to tak nevnímám.
Umíte i něco mimo televizní herectví?
Studuju na vysoké škole humanitní studia na metropolitní univerzitě. Teď momentálně mám po zkouškovém období. Dává mi to do budoucna více možností. Mezinárodní vztahy, diplomacie, politologie, nebo třeba PR, překladatelství…
Bojíte se zkoušek?
Jak kterých. Jazyků jsem se třeba tolik nebála, na ty se popravdě ani nemusím moc učit, maximálně slovíčka. Spíš jsem se bála Teorie médií, ale ono je to tam vlastně všechno naprosto logicky. Navíc se v prostředí médií už pár let pohybuju, takže to vlastně znám trochu z praxe, což je velká výhoda. Trochu mě ztrémovaly taky mezinárodní vztahy. V prvním ročníku je hlavně historie mezinárodních vztahů a to se zkrátka člověk musí naučit.
Pro spoustu dnešních patnáctiletých je třeba rok 1968 dávná historie. Kde začíná nebo končí historická doba pro vás?
To, co jsem sice nezažila, ale co se nás všech hodně týká, třeba druhá světová válka nebo právě rok šedesát osm, je pro mne minulost a historie je pro mě ta doba, která je dávná a nás už přímo neovlivňuje.
Myslíte si něco o současných náctiletých?
S některými mám trochu problém. Někdy si připadám se svými názory jako důchodce. Mrzí mě, že mladý lidi nemají přirozenou úctu třeba ke starším. Když jsme byli v prváku, tak čtvrťáci pro nás byli dospělí a měli jsme z nich respekt. Když jsme byli ve čtvrťáku my, tak z nás prváci měli tak akorát srandu. Nechci je házet do jednoho pytle. Možná existují patnáctiletí, kteří se umí chovat. Umí pozdravit, poděkovat, zakrýt si pusu, když kašlou nebo zívají ... Možná je to taky ve špatné výchově. Rodiče dneska nemají na děti čas. Štvou se za prací, aby mohli svým dětem koupit notebooky, playstationy nebo iphony a děti vyrůstají jako samorosti. My jsme taky přišli ze školy, odhodili jsme baťohy a šli jsme si hrát ven. A byli jsme s kamarády, dokud to šlo. Dneska přijdou domů, zapnou si Facebook nebo počítačové hry. Nebýt Harry Pottera nebo Pána Prstenů, tak ani nečtou. Jsem hrozně ráda, že jsem měla dětství, které jsem měla. Rodiče se nám hodně věnovali.
Rodiče nejsou od kumštu?
Oba vystudovali produkci na FAMU a nějakou dobu pracovali pro ČT, kde se také poznali, ale v době, kdy jsem já začala hrát, tak oni už deset let vůbec nebyli v oboru. Přesto se najdou lidi, kteří mají pocit, že jsem protekční dítě.
Jak to stíháte s natáčením? Jak často točíte Ulici?
Často. Mám tak deset až patnáct dnů v měsíci, ale je to jak kdy, někdy jich mám jenom sedm, někdy fakt těch patnáct.
Seriál Ulice už má přes tisíc dílů – není ta Tereza už trochu vaše alter ego?
Ne ne. Občas, když se mě někdo ptá, co s ní mám společného, odpovídám že jenom ten obličej ...
Nějaké další nabídky?
Momentálně ne. Občas něco pro ČT – párkrát jsem hrála v cyklu Trapasy, ale nového momentálně nic.
Mladé děvče – a co kluci?
Jo, jsou. Dobrý je to:-)
Takže nic nevyzradíte, a co děti, chcete mít? A kolik?
Chtěla bych mít dvě děti, nejlépe holky, tak jako jsme my se sestrou. A mezi sebou aby měly tak dva tři roky. Teď je mi 22, tak to má čas. Jednou jsme někde byli s rodiči, běhaly tam nějaké děti a táta se mě ptal – „Dočkám se někdy taky takových capartů?" tak jsem mu řekla „jo, tati, tak do deseti let by to mohlo přijít"... Ale může to přijít klidně i dřív nebo taky později, co já vím... Život se nedá moc naplánovat.
Máte už teď nějakou představu, čeho byste ráda v životě dosáhla?
Ráda bych dělala práci, která mě bude bavit. Prozatím je můj nejbližší cíl udělat bakaláře. V oboru, který studuju, je to maximum, takže pak bych si třeba na jiném oboru mohla udělat ještě magistra. Rozhodně chci ve studiu pokračovat. Možná bych po škole brala nějaké studium nebo práci v zahraničí. Chtěla bych si vyzkoušet něco obyčejného - třeba někde za barem. V Německu nebo někde jinde v Evropě.
Umíte jazyk?
Z němčiny i angličtiny jsem maturovala a myslím, že jazyky mi docela jdou. Teď bych si chtěla k němčině a angličtině přibrat ještě další jazyk, nejspíš španělštinu...
Máte domácí zvířátka?
Jo jo. Máme psa a tři kočky. Kočky mám ráda. Říká se, že se lidi dělí na psí a kočičí, tak já jsem ta kočičí. I když našeho psa samozřejmě zbožňuju taky.
Jak jste k tomu zvěřinci přišli?
Šestnáctiletý kocour Filip k nám přišel kdysi sám. Laura - tu jsem přinesla já. Je hodně svobodná, chodí si kam chce a k nám se přijde vždycky hlavně nažrat. A pak máme ještě dvouletou Blaženu. Ta si nás pěkně ochočila. Je to princeznička a zároveň je takovej roztomilej retardovanej blbeček.  Je to takovej náš autista. Když jsme jí našli, měla hlavičku na stranu. Mysleli jsme, že je nějak postižená, ale pan doktor říkal, že měla jen těžký ušní svrab. Má po tom ještě trochu následky, protože špatně slyší. Takže když ji voláme, rozhlíží se na všechny strany, odkud to vlastně jde. Blažena je zkrátka moje „srdcová záležitost“.
Jste cílevědomá nebo spíš dítě štěstěny?
Myslím, že jsem tak trochu od obojího. Když si vytyčím nějaký cíl, tak si za ním jdu, ale zároveň jsem dítě štěstěny. I u maturity jsem měla kliku a teď na vejšce je to zatím taky všechno v pohodě, tak snad mi vydrží jak cílevědomost, tak i to štěstí. :-)
Lea Hniličková, foto TV Nova
Patricie Solaříková tráví v záři reflektorů někdy i půl měsíce a to už několik let, neboť Ulice je hodně dlouhý seriál. Patricie nepůsobí jako celebrita, za kterou je v médiích občas vydávána. Působí velice skromně, je dochvilná a svědomitá, když něco slíbí, splní to včas a přesně. Protože se objevuje na obrazovkách v téměř každé domácnosti, lidé si jí všímají. Neregistruje to, zdá se, jako by to šlo úplně mimo ni. Často se směje a ke svému princeznovskému zjevu má překvapivě drsný hlas, který zněžní ve chvíli, kdy vypráví o domácích kočičích mazlících. I když ji hraní před kamerou baví, považuje momentálně za alfu a omegu své budoucnosti studium na Metropolitní univerzitě. Patrně je z těch, kdo dostali do vínku vícero talentů a teprve čas ukáže, který převáží…