Herec, zpěvák, režisér Sagvan Tofi alias Sagi se narodil 7. září 1964. Hyperaktivní dítě, které kvůli věčným problémům s prospěchem střídalo školy jako ponožky, si v sedmé třídě konečně našlo způsob jak si vybít přebytek energie...
Stalo se tak v dramatickém kroužku vedeném maminkou Jiřího Kodeta, paní Steimarovou. Odsud pak Sagvan putoval na pražskou konzervatoř, kde začal studovat hudebně dramatický obor a záhy debutoval ve filmu. Rok nato byl vybrán do jedné ze dvou hlavních rolí filmu pro mládež režiséra Jaroslava Soukupa Vítr v kapse. Poprvé se tu na place sešel se zkušenějším a v té době už i celkem známým Lukášem Vaculíkem. Soukupův výrazně autobiografický snímek o dvojici učňů spřádajících na roční praxi v bezútěšné tovární hale sny o budoucnosti slavil velký úspěch. Český „Podraz“ Kamarád do deště byl po o rok starších Bony a klid dalším snímkem vekslácké minivlny v českém filmu a hlavní role byly napsány přímo pro tandem Tofi / Vaculík. K obrovské popularitě filmu přispěla i jeho ústřední píseň od Jána Baláže nazpívaná oběma ústředními protagonisty Dávej ber, která se stala velkým diskotékovým hitem. Po revoluci se Soukup rozhodl dát do třetice všeho dobrého starou partu a vyprodukoval Kamaráda do deště II: Příběh z Brooklynu… Sagvan se pak s výjimkou režírování několika videoklipů, mj. k písni Janka Ledeckého Sliby se maj plnit o vánocích, Ryba rybě či O bláznech od Michala Penka a před pár lety vydání alba svých písní Best of Sagvan Tofi, odmlčel, to ale neznamenalo, že by o něm nebylo slyšet. Díky své popularitě se totiž stal miláčkem bulvárního tisku, pro který posléze dokonce sám začal psát. Nakonec z toho vydal knihu Sagiho skandálovník. Nyní se pravidelně objevuje na jevišti Goja Music Hall na Výstavišti v muzikálu Děti ráje, jehož premiéra byla v říjnu 2009.
Skoro dvacet let jsi nic nenatočil a pořád jsi populární. Jak je to možný?
No... nevím. Ale je to zajímavý.
Není to třeba i tím, že vypadáš tak trochu jinak než většina české mužské populace?
Jenom tím to nebude. Romové taky vypadají exoticky. Ale tady u nás, v tom našem malinkým českým šoubyznysu žádný skutečný hvězdy nejsou. Jenom lidi, kteří jsou zrovna populární, ale když přijedou do Německa nebo do Maďarska, nikdo je nezná. Já jsem taky pseudohvězda. Já si tu horečku ze svý slávy užil skoro v pubertě. Když jsem v prvním ročníku konzervatoře natočil svůj první film Vítr v kapse, bylo mi sedmnáct. Režisér Soukup hledal protipól Lukáše Vaculíka. Pamatuju se, že jsem ho na konzervatoři viděl poprvé na záchodě, vedle mě zkrátka čůral Lukáš Vaculík, hvězda jako blázen, naše modla, už točil Lásku mezi kapkami deště, Dobrou vodu. Měl jsem cukání mu tam říct, že možná budem spolu hrát, ale nakonec jsem si netroufl. Pak jsem natočil filmy s Vaculíkem a nějaký desky. A přišla revoluce a nebyla žádná dobrá práce, tak jsem si řekl, že se nebudu věnovat šoubyznysu, nechtěl jsem kašpařit v estrádách. Ale asi to, co jsem kdysi natočil, bylo tak dobrý, že to vydrželo. Ovšem taky vznikla image, že Sagvan Tofi nic nedělá, jen se válí po barech. Teď jsem si to teda trochu „zkazil“ Dětmi Ráje. Na starý kolena chodím do divadla jako do Kolbenky. Ale baví mě to, protože vím, že je to dobrý. Že to bude dobrý, jsem věděl, už když jsem psal scénář. Bez toho přesvědčení bych do toho nešel. Přijď se podívat. Fakt pecka.
Ale některé kritiky o něm nepsaly zrovna pozitivně. Štve tě to?
Některé kritiky o nás psaly zase pozitivně. Od toho tady kritici zkrátka jsou. Já to neřeším. Kritiky nejsou podstatný. Záleží na lidech a lidem se to líbí. Máme pořád vyprodáno. My si nehrajeme na žádnej uměleckej muzikál, to je velký omyl. A kromě toho, přede mnou zkoušelo tento muzikál napsat deset renomovanejch autorů a všichni si na tom vylámali zuby. Protože asi není úplně jednoduchý napsat na osvědčený hity scénář, kterej bude mít hlavu a patu a zároveň to bude jednoduchej příběh. I pro mě by bylo jednodušší vymyslet si jakejkoli scénář a pak na to sehnat písničky. Ale zadání už bylo takový. Bavilo mě se s tím poprat. U většiny muzikálů se nudím. Všechny se jmenujou podle nějakejch historickejch postav, hrajou tam pořád stejný herci, a je to dlouhý a je to nudný, a tak jsem si chtěl udělat muzikál, u kterýho bych se pobavil já i lidi, u kterýho se zasmějeme, u kterého si popláčeme, zavzpomínáme. A to se mi povedlo.
Jak si vysvětluješ, že písničky Michala Davida jsou pořád tak populární? 
Ty písničky jsou naše historie. Michal David si užil spoustu kopanců a facek, že to jsou sračky a že komunistický…Všichni intelektuálové na vejškách opovrhují Michalem Davidem, ale v jedenáct se na diskotéce zlískaj a tancujou a zpívaj a je jich plnej parket. A co je zajímavý, všichni ty písničky odsuzujou a přitom je všichni znaj. Jak je to možný? Tak si to vypnu, ne? Písničky Michala Davida jsme prostě my… Odráží naši náturu, jsou tak milý jako my, jsou tak blbý jako my a hlavně jsou jednoduchý. Jsou písničky – třeba Poupata – ze kterých si můžeme dělat legraci, ale jsou tam i hity – třeba Největší z nálezů a ztrát. Kdyby tuhle melodii zpíval Elton John, tak je z toho světovej hit. A co mě dráždí fakt nejvíc, když na Michala Davida a jeho písničky plivou zpěváci, kteří pak hrají třeba v Kleopatře, kterou napsal kdo? Kterou napsal Michal David. Jaký je rozdíl mezi hudbou z Kleopatry schovanou za smyčce, a Poupatama? Vždyť to složil stejnej muzikant! To je pokrytectví, a i to ukazuju v Dětech ráje – jací vlastně my Češi ve skutečnosti jsme.
Připadáš mi trochu jako poděs. Jaký jsi byl dítě? Co škola?
Já si užil, brali mě jako exota, vymykal jsem se. A v té době, za komunistů, to bylo ještě stokrát horší. Ale nejenom že jsem trochu jinak vypadal, horší bylo, že jsem měl jinou krev, jiný temperament a s tím jsem tedy měl ve škole velký problém. Nevydržel jsem prostě sedět hodinu na zadku. Moje máma za mě musela celou mou školní docházku bojovat, protože mi vážně hrozilo, dokonce několikrát, že skončím ve zvláštní škole. A moji učitelé se dělili na dva tábory: jedni mě zbožňovali a druzí masakrovali. Ale tak to mám vlastně celý život.
Prý tě vychovával policejní rada?
No jo. Moje máma si našla kriminalistu, který dělal na vraždách a loupežích. Byl to takovej poctivák, chlap z Moravy, naprosto jiný naturel než já. Což bylo drsný. A teď ještě navíc on, který měl všechno v životě srovnané a v pořádku, musel každou chvíli do školy kvůli mým prohřeškům. Hrdý na mě byl asi jen jedinkrát v životě. Když mi bylo deset, šel se mnou na konkurz do Dismanova rozhlasového souboru. Recitoval jsem, zazpíval Já husárek malý, boty roztrhaný... Bylo tam asi dvě stě dětí. A z těch dvou dětí vybrali jednu holčičku a jednoho kluka – a to jsem byl já. Jéžišmarjá, to byl teda na mě pyšnej! Ale za půl roku mě vyhodili, protože jsem tam trošku rušil. Nakonec jsem se ale právě díky nevlastnímu otci dostal k herectví, což mě zachránilo, kdoví, jak bych jinak skončil. On totiž původně studoval v Brně Janáčkovu akademii a kamarádil se s lidmi z Činoherního klubu – s Abrhámem, s Libuškou Šafránkovou, Jirka Kodet byl jeho velký kamarád. A když došlo na lámání chleba v mých čtrnácti letech a já měl jít na kominíka nebo spíš na automechanika, byli jsme jednou na návštěvě u Jirky Kodeta a on se ptal, co budu dělat. A táta: „Ve škole dělá kašpara, neposedí, má problémy s chováním, to je těžký...“ Jiří Kodet navrhl, aby se na mě podívala jeho máma paní Steimarová, která učila na Lidové škole umění, jestli nemám herecký talent. Jí jsem se děsně líbil. Připravila mě na zkoušky na konzervatoř a opravdu mě pak vzali.
Na konzervatoři jsi prý byl považován za velice talentovaného studenta. Ale pak jsi vlastně až doteď divadlo nikdy nedělal…
Je pravda, že mě profesoři chválili. Ale kromě toho, že se divadlem nedá uživit, mě ničilo, jak se v něm potírají osobnosti. Já nesnáším, aby mi někdo říkal, co mám dělat. Když měli na konzervatoři šesťáci absolventská představení, občas si půjčovali nadané studenty z nižších ročníků. Hráli Antigonu a vybrali si mě. Byl jsem šťastnej jak blecha, říkal jsem si, pane jo, jsem dobrej! No a pak se ukázalo, že budu hrát hluchoněmého slepce. Gusta Bubník mě přitáhl na jeviště, tam jsem stál dvacet minut, mezitím on odříkal monolog, a pak mě zase odved. To byla moje první divadelní zkušenost. Takže se nediv.
Máš pověst vymetače večírků. Co na tom člověka může pořád těšit? Stejné obličeje, stejné kecy...
Mě baví být ve společnosti, když to pulzuje, je to super. Jenom nemám moc rád seznamovat se s cizími lidmi. Já jsem docela stydlivej.
Fakt? Prý jsi se živil jako gigolo...
No to je perfektní, to hodí nejvíc. Jo, bohatý paničky mě celou dobu držely nad vodou. Nezdá se ti, že se někdo zbláznil?
Těší chlapa taková pověst?
No to ani náhodou. To je přece ostuda, nechat si za to platit! Je pravda, že bulvár po mně ze začátku hodně šel. A chudák moje máma si to přečetla na internetu a hned mi volala z Itálie a brečela do telefonu: „Co to tam, Sagvánku, vyvádíš?“ Kvůli ní a kvůli babičce mi to bylo líto. Ale pak jsem se v tom už naučil trošku chodit, došlo mi, že je lepší s bulvárem vycházet v dobrém. Naučil jsem se kličkovat. Dát jim, co chtějí, a hlavně nic nevysvětlovat, protože to stejně nemá cenu. Nemá cenu říkat: Hele, já jsem hodnej, jsem fajn. Naopak – ano, máš pravdu, jsem nafoukanej. A když jsi v pohodě, tak jsem v pohodě i já. Jsem stejnej jako ty. To je problém tvůj, ne můj. Touhle taktikou jsem si paradoxně uchránil svoje soukromí, nikdo o mně v podstatě nic neví. Nikdo neví, co skutečně dělám, s kým jsem. Ale už o mně žádnou špínu nepíšou.
Vydal jsi i knížku svých sloupků, v nichž jsi vtipně komentoval český šoubyznys. Urazil se někdo?
Nikdo, kromě Kateřiny Brožové. Psal jsem ten sloupek o ní v době, kdy utekl Krejčíř a policie ho nemohla najít. A zároveň se vědělo, že Kateřina Brožová má nového milence a že to je zase milionář. Tak jsem napsal, že Kateřina má čuch na milionáře a že to je fakt štěstí, protože normální člověk nepotká milionáře třeba celý život. Kdežto Kateřina potkává jenom milionáře. Takže by ji policie mohla dát přičichnout ke Krejčířově peněžence a ona by jim ho vyňuchala raz dva.
Co se ti na českém šoubyznysu nelíbí?
Že je tak malej, tak zaprcatělej. Vždyť je to sranda, ne, jak si tady někteří hrají na hvězdy, jak tlačí na pilu, jak chtějí mermomocí do těch bulvárů, jak se domlouvají s novináři. Nebo ti herci, kteří vždycky plivali na komerci. A pak hrají v seriálu a říkají, že za to mají šest tisíc na den a aspoň uživí rodinu. Je to trapný.
Kristina Horáčková
Jaký je…?
Sagvan Tofi je zcela neuchopitelný, A naprosto nepolapitelný. Nám se to podařilo mezi dvěma představeními muzikálu Děti ráje, ke kterému napsal scénář a ve kterém hraje jednu z hlavním rolí. Zažit ho na vlastní oči je fakt zážitek. Přednáší-li se hyperaktivita na vysokých školách, měl by se tam jednou do kabinetu postavit vycpaný Sagvan.