Znají ho ti, co v letech 2007 a 2008 četli časopis Cinema, kam psal. Nebo třeba ti, co sledovali představení ročníku na DAMU, který absolvoval v roce 2009, a pak na jeho členy začali chodit třeba do Divadla NaHraně. Od letošního června ho znají i ti, kteří viděli film Lidice, kde hraje Karla Šímu, syna hlavního hrdiny.
Během natáčení Lidic jsi psal deníček pro Kinobox.cz. Podle něj jsi to celé docela prožíval.
Nečekal jsem, že mě to tak pohltí a zasáhne. Kvůli výměně režisérů jsem dlouho neměl jistotu, že Lidice budu točit, takže jsem se na to nijak zvlášť nepřipravoval. Až pak jsem si napůjčoval knížky o Lidicích, vzal si je na natáčení a četl je o pauzách. Pak se mi trochu smazávaly rozdíly a třeba ta scéna popravy už ani nebyla moc o herectví, spíš o tom, že tě opravdu někam vedou a stojí proti tobě popravčí četa. Celé to bylo takové dost doopravdy. Takovou scénu jsem nikdy netočil, nevěděl jsem jak na ni. Ve scénáři se cesta na popraviště překlopila v autentické dokumentární záběry, ale Petr Nikolaev ty dokumenty nechtěl používat.
Je důležité, aby lidi znali příběh Lidic?
Určitě. Možná že ten důvod, proč o něm dneska děti moc nevědí, je to, že z něj komunisté udělali, jak to někdo nazval, citové vydírání národa. To, že tam půjdou všichni plakat a nosit věnce, už ale vlastně není příběh Lidic. Jde o to, co se tam dělo tenkrát. V dokumentech, co si o vyhlazení Lidic psali sami nacisté, jak byli pečliví, je zmínka, že se ta poprava obešla bez slabošských projevů.
Jako že tam nikdo neprosil o život?
Jo. My máme obecně jako národ problém se sebevědomím, s tím, že jsme nikdy nic moc nedokázali, a spousta lidí je spokojená, že Češi jsou takoví, že nikdy nebudou těmi vepředu, na které bude vidět, kdyby náhodou šlo do tuhýho. Tak je dobré vědět o hrdinství těchhle lidí. Když je vyváděli ze sklepa, nevěděli, kam jdou, nevěděli proč, nacisti jim nepřečetli žádný rozsudek, jen jejich jména. A pak slyšeli rozkazy ke střelbě. Mám pocit, že to je svým způsobem nějaké národní hrdinství.
Myslíš si, po zážitku z Lidic, že atentát na Heydricha byl správná věc?
Určitě. I když je to v podstatě teroristický čin. Někde jsem četl, jak byli Češi v té době vnímaní v zahraničí. Bez boje se vzdali nacistům, pak přišly do světa obrázky, jak se hajluje, když Hitler jede na Pražský hrad. Atentát naplánoval zahraniční odboj, protože věděl, že je riziko, že až dojde k vypořádání se s nacismem, Čechoslováci budou mezi těmi, co budou vyzývaní k odpovědnosti za to, že nic neudělali. Byl to symbolický čin. Většina těch lidí, kteří kvůli němu přišli o život, by asi přemýšlela jinak. Ale my nevíme, co by se dělo, kdyby k atentátu nedošlo, jak by to tady dneska vypadalo. Každopádně Heydrich byl nejvyšší představitel nacistického Německa, který byl v průběhu války zabit, takže to je velká událost.
Lidice nemají zas tak pozitivní recenze. Jak se film líbil tobě? 
Já jsem s ním v podstatě spokojený, nedokážu to hodnotit objektivně. Četl jsem skoro všechno, co se o něm napsalo, a chápu to, možná bych se na to zvenku taky díval takhle. Překvapilo mě, jak velký je u tohohle filmu rozdíl mezi hodnocením kritiků a diváků.
Ty sám jsi studoval žurnalistiku a psal jsi do Cinemy. Chceš novinařinu zase dělat?
Dokážu si představit, že bych psal o kultuře. Ale nevím, jestli s psaním o filmu teď jako herec nemám utrum, přišlo by mi to jako střet zájmů. Mohl bych psát jenom o zahraničních filmech, ale sežeň s tímhle práci.
Dá se v Česku uživit hraním?
Dá. Pokud nemáš ambici, že si našetříš za rok na auto. Může se to stát. Většinou ale musíš vyžít s dvanácti tisíci čistého za měsíc, když teda mluvím o hercích v angažmá, což já nejsem. Ale zároveň máš poměrně dost šancí, kde si můžeš přivydělat. Někdy až tolik, že to je jako kdybys vyhrála v loterii.
Musíš natáčet seriály, nebo jde přežít i bez nich?
Jde to i bez nich. Já jsem hrál v Ordinaci v růžové zahradě, ale víc než zdroj příjmů to pro mě byla škola hraní před kamerou. To se na DAMU neučí.
A pak to je na filmech vidět, herci tam bývají dost divadelní.
Já to chápu. Třeba v Lidicích na mě ve scénách z vězení nasměrovali kameru a na monitoru jsem viděl, jak mám hlavu přes celý obraz. Byl jsem z toho dost vyděšený, že to je moc intimní, zabírat mě tahle zblízka. Ale pak, když jsem to viděl natočené, přišlo mi kouzelné, kolik toho vyjádříš tím, že sklopíš oči nebo mrkneš později než předtím. Tohle v divadle není a většina herců si to neuvědomí a nenaučí se s tím pracovat.
Chtěl bys, aby u nás existovala i škola filmového herectví?
Spíš roční kurz. Divadelní herectví je víc o technice, která se musí trénovat, je spojené i s nějakým fyzickým zapojením, ke kterému je třeba dojít. Ve filmu to je o tom naučit se znát vlastní vyjadřovací schopnosti, které už máš, jenom o nich nevíš.
Máš agenta?
Ne. Ale existují i u nás. Většinou to jsou lidi, co mají castingové agentury, ale někomu nabídnou exkluzivní zastupování. Spousta lidí, to vím z vlastní zkušenosti, ve chvíli, kdy se dohaduje o honoráři, brzy kývne na nabídku, i když to je třeba jenom z poloviny ta částka, kterou by byli za tebe ochotní zaplatit, a jenom to zkoušeli. Na to pak dávají pozor agenti, kteří mají přehled o tom, jak asi je vysoký rozpočet filmu a kolik herci berou.
Chceš někam do divadelního angažmá?
Teď jsem došel k tomu, že už se na to cítím být zralý. Abych na tu profesi nahlédnul ještě z tohohle pohledu. Celý život se snažím najít jiné úhly pohledu na to, co dělám, abych o tom mohl víc přemýšlet. Taky z finančních důvodů se nám s Divadlem NaHraně nepodaří udělat příští sezonu víc než jednu novou inscenaci, což je trochu málo na to, že budu mít po škole hodně času.
Divadlo NaHraně, které hraje v divadle Kampa, jsi založil se spolužáky z DAMU. Proč?
Je to taková zvláštní ojedinělá možnost, kdy jako herec můžu kecat do toho, v čem budu hrát. To se jinak herci nestane. V angažmá musíš hrát, co ti dají, a na filmové castingy chodíme, aniž bychom znali scénář, protože chceme hrát.
Je na DAMU obvyklé, že kamarádi po škole něco založí?
Stává se to, akorát to nemívá moc dlouhou životnost. Ale třeba soubor Švandova nebo Dejvického divadla je takhle podobně vzniklý. Když se takový soubor bývalých spolužáků dostane k prostoru, kde se dá hrát a může pokračovat ve svém zaměření, tak to může vydržet.
Iva Přivřelová
Ondřej Novák
Pětadvacetiletý Pražák vystudoval herectví na DAMU, kde dostal Cenu Jiřího Adamíry, a zanedlouho dostuduje žurnalistiku na UK. Kromě psaní a hraní si nedávno zkusil i dramaturgii – na hře Doma u Hitlerů v Západočeském divadle v Chebu. Spolupracoval i s divadlem Letí, Serpens a s Palácem Akropolis. Na festivalu v Benátkách bude k vidění v němé roli ve Faustovi Alexandra Sokurova a na Štědrý večer v České televizi v pohádce Micimutr.