Když se v Čechách řekne street art, nejen zasvěcení si vybaví jména jako Point, Tron, Masker a především Pasta Oner. Do uměleckého povědomí se dostal díky originálním graffiti, plakátům a dalším instalacím ve veřejném prostoru, ale také jako jeden z vůbec prvních graffiti umělců, který se propracoval ke klasické výstavě v umělecké galerii.
Širší veřejnost se o něm dozvěděla jako o „graffiti poradci“ pro film Gympl. Tam radil Jiřímu Mádlovi a Tomáši Vorlovi mladšímu jak držet sprej, namaloval veškerá graffiti a nebál se dokonce promluvit do scénáře – konkrétně do slangových výrazů a hlášek. Aby nezněly trapně, jako tomu u „teenagerských“ filmů skoro vždycky bývá. Momentálně dokončuje svou nejnovější výstavu Peep Show, o které říká, že to bude „ lechtivá výstava spojená s neonovými světly, dobrým vínem a hudbou“. A tak ho pro vás Houser pořádně vyzpovídal.
Média vždycky zmiňují, že jsi začínal jako graffiti artist. Bylo to opravdu tak? Byl jsi klasický „bomber", co tagoval po nocích?
Je to pravda. Graffiti jsem začal malovat v roce 1993, ještě na základní škole. V roce 1995 jsme s klukama s hoodu založili dnes již legendární NTS crew. Graffiti maluji pro zábavu sporadicky do dnešních dnů. Občas udělám i tagy. Tags jsou neoddělitelnou součástí graffiti a jedině na nich se pozná, jestli jseš dobrej nebo ne.
Byl jsi „výtvarný talent"? Od začátku tě bavilo malovat i tradičním způsobem nebo jsi na to přišel právě přes graffiti?
Kreslil jsem nebo maloval od dětství, ale ne jenom takovým tím způsobem jako všechny děti, prostě mě to vždycky zajímalo, byl jsem vždycky hodně ujetej na barvy. Graffiti byla najednou možnost jak se realizovat na velké ploše.
Máš i nějaké klasické výtvarné vzdělání, nebo jen to pouliční?
Vystudoval jsem střední průmyslovou školu grafickou – ta škola já známá jako Hellichovka. Po střední jsem se začal poměrně rychle živit tím, co mě bavilo, takže moje tendence jít dál studovat byly slabý.
Chápu. Když se budeme držet ulice – předpokládám, že street art v té sofistikovanější podobě přišel až později. Vzpomínáš si na tu dobu nebo na nějaký moment, který to změnil? Kdy jsi začal dělat i plakáty a další věci?
Pamatuju si to velice přesně. Bylo to v roce 2000 a já čerstvě odmaturoval. Najednou jsem byl z několikaletého mejdanu vhozenej do reality života a musel nastoupit na civilku. Měl jsem štěstí. Na rozdíl od většiny kámošů, kteří uklízeli mrtvoly z piteven nebo přebalovali důchodce, jsem já začal kralovat na strahovské menze. Tedy alespoň po té počítačové stránce. Věděl jsem o serverech hono, ale jsem dobrej herec, takže jsem všechny přesvědčil – což nebylo těžký, když tam nikdo neuměl ani psát ve wordu... Začal jsem bejt nonstop na netu a objevil street art, kterej se v tý době začal objevovat v Americe. Čuměl jsem na to jako vůl a věděl, že to chci dělat. V tý době tady o tom nikdo neměl ani páru a ulice byly čistý jako lilie – prostě žádný samolepky a minimálně plakátů, to už si dneska nikdo neuvědomuje. Začal jsem dojit inventář z menzy a tisknout jak divej. Po práci jsem to chodil lepit.
Logická otázka – jak vznikla fascinace tubou od pasty a celá tahle estetika? Nemáš nějakou obsesi čistěním zubů třeba?
Vůbec. Všechno vychází z mého writerského jména. Každej writer za svůj život vystřídá několik jmen – většina po čase u nějakého zůstane a to píše dlouhodobě. Já začal psát Pasta Oner v roce 1997. Když jsem se začal věnovat street artu, začal jsem si zároveň uvědomovat významovou stránku mého jména, což jsem do tý doby nedělal. V graffiti jde primárně o písmena a tahle kombinace mi vyhovovala. Ve street artu mi zase perfektně vyhovovala ta významová část. Mám prostě štěstí.
Vždycky mě hrozně zajímalo, jak vyrábíš svá větší díla? Třeba obří tuba zavěšená mezi stromy vypadá docela náročně. Vyrábíš sám?
Jako každý umělec, který se svojí práci věnuje profesionálně se neobejdu bez spolupracovníků nebo dodavatelů. Někomu se svět dnešního umění může zdát zvrácený, ale pokud bych měl trávit svůj čas tím, že se naučím tvarovat, odlévat nebo pracovat s laminátem, tak se nemůžu věnovat umění jako takovému. Známí umělci dneška jako Jeff Koons nebo Damien Hirst by těžko mohli tvořit svá náročná díla sami, je to prostě nereálné. Co dělám stále sám, je malba na plátno nebo zeď, ale čím více některé motivy zesložiťuji, tím více cítím, že je to bez asistence a při zachování nějaké rozumné produkce dlouhodobě neudržitelné. Vím, že se nebráníš komerčním zakázkám. Máš v tomhle nějaké hranice? Vnímáš nějak rozpor mezi „komercí" a uměním, nebo to neřešíš? Slovo komerce a jeho nadužívání mě v naší zemi děsí. Jeho pejorativní nádech je zřejmý. Já to mám takhle – pokud přijde zakázka, kde po mně chce klient, abych nakreslil jabko a v něm zapíchlý jejich logo, tak mě to nezajímá. Pokud někdo chce spojit svojí značku s mým jménem, musí jít o svobodnou tvorbu. Jinými slovy: moji tvorbu znáte, zavolali jste mi, takže chcete artwork by Pasta Oner. Pokud chcete něco jiného, tak jděte na Matějskou.
Super. Mám z naší země stejný pocit a jsem rád, žes mi odpověděl upřímně. Ptám se i proto, že tvé plakáty a všechny možné street artové instalace v ulicích nebyly určitě zadarmo, ale tys je tam zadarmo dával. Bylo to tedy tak, že jsi z komerčních zakázek investoval do ulice?
Přesně tak. Dělám to tak celou dobu. Velkej plakát ve formátu citylightu tě může přijít i na 500 korun a do hodiny po vylepení může zmizet. S pomíjivostí musíš u graffiti a street artu počítat. Ale všechno má svoje pravidla. Teď narážím na nezodpovědný chování toys v zónách. Už dávno před tím, než jsem začal vydělávat, jsem všechno investoval do ulice úplně nezištně. Stejně je dneska schopná ozvat se nějaká teta z nadnárodní společnosti a zkoušet na tebe triky, abys pro ně něco dělal zadarmo, a když odmítneš, začně tě kádrovat, že jsi na prachy. Tyhle lidi, co jim z centrály řekli, že street art je v kurzu vědí úplný hono, kdo tady 15 a více let běhá po ulicích.
Ptal jsem se na přerod ve „street artistu". Zavzpomínej ještě na moment, kdy přišla první výstava v galerii. Přišla nabídka, nebo jsi cítil, že je na čase a šel do toho nějak po vlastní ose?
Na první výstavu přišla nabídka v roce 2003. Od začátku, co jsem začal dělat street art a koneckonců i dřív, jsem dělal i obrazy, takže to byla příležitost, která se hodila. Byla to první výstava umění ovlivněného street artem a graffiti v Čechách.
Kde byla ta první a kdo byl ten osvícený člověk, co přišel s tímhle nápadem? Vzpomínám si velice dobře, že graffiti ani street art to tady nikdy neměly snadné...
Ta galerie už neexistuje, ale vlastnil jí Karl E. Smith, zcela magický Kaliforňan žijící v té době v Praze. Ve státech pracuje pro Volcom nebo Electric – tam je dokonce snad art directorem. V té době tady spolupracoval s Mystic Skate. Karel je poměrně známá pražská postava, vzal si Češku a přestože žije ve státech, rád se sem vrací.
Než se dostaneme k tvé aktuální chystané výstavě Peep Show, zaujal mě projekt, ve kterém spolupracují umělci s vězni. Kromě jiných jsi součástí i ty. O co vlastně jde, a vyvíjí se tonějak? Nebo to byla jednorázová záležitost na jejich rozptýlení?
Je to super projekt, ve kterém samostatně spolupracuje zhruba 20 umělců ve dvojicích s odsouzeným. Celé to běží zhruba šest měsíců a v říjnu bude velká výstava v DOX, kde se představí vzniklá díla. Mě to strašně baví a malá ochutnávka mojí spolupráce s Josefem bude k vidění i na mé sólové výstavě Peep Show. Ten dopad na většinu odsouzených je neuvěřitelný. Například můj partner v projektu Josef bude díky tomu přeložen do nižší nápravné skupiny a má vekou šanci na zmírnění trestu. Je to původně tattoo artist, takže je talentovanej, ale techniku airbrushe, kterou jsme spolu rozjeli, do té doby nezkoušel. Jde mu to naprosto skvěle a chce se tím na svobodě živit.
Pojďme probrat Peep Show. Vím, že startuje 22. září, ale jinak jsem záměrně nic nezjišťoval. Chtěl bych to slyšet od tebe – o co půjde, čím bude jiná, jestli má téma nebo je to soubor děl za poslední dobu etc. etc. Povídej!
Jedná se o výstavu obrazů, které vznikly na míru k této výstavě. Lehce perverzně-erotický nádech vyplývající již ze šmíráckého názvu výstavy je protkán většinou děl. Bude to určitě lechtivá výstava spojená s neonovými světly, dobrým vínem a hudbou. Díla nepostrádají nic ze své dřívější drzé přímočarosti a s divákem si hraji v narážkách na věci, o kterých se nemluví. Prvních 100 návštěvníků dostane katalog k výstavě zdarma.
Tak to se máme na co těšit! Skoro se bojím zeptat, ale kde se vzala inspirace? Nebo rád nakukuješ do cizích oken už dávno a teď ses rozhodl jít s pravdou ven?
Inspirací je pro mě život. Člověk nemusí koukat do cizích ložnic, aby věděl, co se tam děje. Ve svých bezmála 32 letech si nedělám iluze, ale zdaleka nemyslím jenom intimní život. Na výstavě se určitě objeví témata, která jsou spojená s ulicí – respektive s pocity, které ve mně několikaleté běhání po nocích zanechalo. Město a jeho noční život je nekonečná inspirace.
Kde to bude? A hraje pro tebe místo roli?
Vernisáž výstavy se uskuteční 22. září od 19:00 v The Chemistry Gallery – U Lužického semináře
11, Praha 1. Tahle galerie mě zároveň i zastupuje, takže to roli určitě hraje.
Ladislav „Poeta“ Zeman
Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4
Jako každý umělec, který se svojí práci věnuje profesionálně se neobejdu bez spolupracovníků nebo
dodavatelů. Někomu se svět dnešního umění může zdát zvrácený, ale pokud bych měl trávit svůj
čas tím, že se naučím tvarovat, odlévat nebo pracovat s laminátem, tak se nemůžu věnovat umění
jako takovému. Známí umělci dneška jako Jeff Koons nebo Damien Hirst by těžko mohli tvořit
svá náročná díla sami, je to prostě nereálné. Co dělám stále sám, je malba na plátno nebo zeď, ale
čím více některé motivy zesložiťuji, tím více cítím, že je to bez asistence a při zachování nějaké
rozumné produkce dlouhodobě neudržitelné.
Vím, že se nebráníš komerčním zakázkám. Máš v tomhle nějaké hranice? Vnímáš nějak
rozpor mezi „komercí" a uměním, nebo to neřešíš?
Slovo komerce a jeho nadužívání mě v naší zemi děsí. Jeho pejorativní nádech je zřejmý. Já to
mám takhle – pokud přijde zakázka, kde po mně chce klient, abych nakreslil jabko a v něm zapíchlý
jejich logo, tak mě to nezajímá. Pokud někdo chce spojit svojí značku s mým jménem, musí jít o
svobodnou tvorbu. Jinými slovy: moji tvorbu znáte, zavolali jste mi, takže chcete artwork by Pasta
Oner. Pokud chcete něco jiného, tak jděte na Matějskou.
Super. Mám z naší země stejný pocit a jsem rád, žes mi odpověděl upřímně. Ptám se i proto,
že tvé plakáty a všechny možné street artové instalace v ulicích nebyly určitě zadarmo, ale tys
je tam zadarmo dával. Bylo to tedy tak, že jsi z komerčních zakázek investoval do ulice?
Přesně tak. Dělám to tak celou dobu. Velkej plakát ve formátu citylightu tě může přijít i na 500 korun a do hodiny po vylepení může zmizet. S pomíjivostí musíš u graffiti a street artu počítat. Ale všechno
má svoje pravidla. Teď narážím na nezodpovědný chování toys v zónách. Už dávno před tím, než
jsem začal vydělávat, jsem všechno investoval do ulice úplně nezištně. Stejně je dneska schopná
ozvat se nějaká teta z nadnárodní společnosti a zkoušet na tebe triky, abys pro ně něco dělal
zadarmo, a když odmítneš, začně tě kádrovat, že jsi na prachy. Tyhle lidi, co jim z centrály řekli, že
street art je v kurzu vědí úplný hono, kdo tady 15 a více let běhá po ulicích.
Ptal jsem se na přerod ve „street artistu". Zavzpomínej ještě na moment, kdy přišla první
výstava v galerii. Přišla nabídka, nebo jsi cítil, že je na čase a šel do toho nějak po vlastní ose?
Na první výstavu přišla nabídka v roce 2003. Od začátku, co jsem začal dělat street art a
koneckonců i dřív, jsem dělal i obrazy, takže to byla příležitost, která se hodila. Byla to první
výstava umění ovlivněného street artem a graffiti v Čechách.
Kde byla ta první a kdo byl ten osvícený člověk, co přišel s tímhle nápadem? Vzpomínám si
velice dobře, že graffiti ani street art to tady nikdy neměly snadné...
Ta galerie už neexistuje, ale vlastnil jí Karl E. Smith, zcela magický Kaliforňan žijící v té době
v Praze. Ve státech pracuje pro Volcom nebo Electric – tam je dokonce snad art directorem. V té
době tady spolupracoval s Mystic Skate. Karel je poměrně známá pražská postava, vzal si Češku a
přestože žije ve státech, rád se sem vrací.
Než se dostaneme k tvé aktuální chystané výstavě Peep Show, zaujal mě projekt, ve kterém
spolupracují umělci s vězni. Kromě jiných jsi součástí i ty. O co vlastně jde, a vyvíjí se to
nějak? Nebo to byla jednorázová záležitost na jejich rozptýlení?
Je to super projekt, ve kterém samostatně spolupracuje zhruba 20 umělců ve dvojicích s
odsouzeným. Celé to běží zhruba šest měsíců a v říjnu bude velká výstava v DOX, kde se představí
vzniklá díla. Mě to strašně baví a malá ochutnávka mojí spolupráce s Josefem bude k vidění i na
mé sólové výstavě Peep Show. Ten dopad na většinu odsouzených je neuvěřitelný. Například můj
partner v projektu Josef bude díky tomu přeložen do nižší nápravné skupiny a má vekou šanci na
zmírnění trestu. Je to původně tattoo artist, takže je talentovanej, ale techniku airbrushe, kterou
jsme spolu rozjeli, do té doby nezkoušel. Jde mu to naprosto skvěle a chce se tím na svobodě živit.
Pojďme probrat Peep Show. Vím, že startuje 22. září, ale jinak jsem záměrně nic nezjišťoval.
Chtěl bych to slyšet od tebe – o co půjde, čím bude jiná, jestli má téma nebo je to soubor děl za
poslední dobu etc. etc. Povídej!
Jedná se o výstavu obrazů, které vznikly na míru k této výstavě. Lehce perverzně-erotický nádech
vyplývající již ze šmíráckého názvu výstavy je protkán většinou děl. Bude to určitě lechtivá
výstava spojená s neonovými světly, dobrým vínem a hudbou. Díla nepostrádají nic ze své dřívější
drzé přímočarosti a s divákem si hraji v narážkách na věci, o kterých se nemluví. Prvních 100
návštěvníků dostane katalog k výstavě zdarma.
Tak to se máme na co těšit! Skoro se bojím zeptat, ale kde se vzala inspirace? Nebo rád
nakukuješ do cizích oken už dávno a teď ses rozhodl jít s pravdou ven?
Inspirací je pro mě život. Člověk nemusí koukat do cizích ložnic, aby věděl, co se tam děje. Ve
svých bezmála 32 letech si nedělám iluze, ale zdaleka nemyslím jenom intimní život. Na výstavě se
určitě objeví témata, která jsou spojená s ulicí – respektive s pocity, které ve mně několikaleté běhání
po nocích zanechalo. Město a jeho noční život je nekonečná inspirace.
Kde to bude? A hraje pro tebe místo roli?
Vernisáž výstavy se uskuteční 22. září od 19:00 v The Chemistry Gallery – U Lužického semináře
11, Praha 1. Tahle galerie mě zároveň i zastupuje, takže to roli určitě hraje.
Ladislav „Poeta“ Zeman