Na vozíku sedí čtyřiadvacetiletý mladý muž a usmívá se na nás. Je ještě unavený po procedurách, ale vypadá spokojeně. Postupně se vrací se do života, přestože před lety byl v komatu a v té chvíli byl okamžik, který teď s námi prožívá, tak vzdálený. Ale Ondra ani jeho rodina to nevzdali, i když opakovaná léčba je finančně náročná a už není kde brát.
Jednoho dne Ondru Heryána kouslo klíště. Následky byly katastrofální.Ondra začal být napřed unavený, bylo i podezření na meningokoka, pak byl převezen do nemocnice Ostrava- Poruba. Tam už upadl do komatu, ochrnul. „A taky mohl dýchat jen za pomoci přístrojů, nepřijímal potravu. V nemocnici jsme byli každý den, ačkoli nevnímal, pouštěl jsem mu jeho oblíbené písničky, nahrávky se vzkazy spolužáků, četli jsme mu, jako kdybych s ním normálně komunikoval“, vzpomíná jeho otec Jaromír a pokračuje: „Těžko si někdo dovede představit to martyrium, kluk měl třicet kilo,z důvodu ochrnutí nemohl polykat, dostával infuze přímo do břicha, neuseděl ani minutu, neudržel hlavu, nikdo ho na rehabilitaci z těchto důvodů nevzal.
Tak jsme si ho vzali domů, ze zdravého kluka ani ne třicetikilový uslintaný hekající uzlíček. Musel jsem opustit práci, manželka táhne všechno sama. Naučili jsme obsluhovat přístroje,tracheo,odsávačku hlenů z plic,peg, postupně začali vařit a mixovat polévky, postupovalo to velmi pomalu, prosili jsme kluka, aby na oběd snědl aspoň pět malých lžiček. Nedokázal to v sobě udržet a vzápětí to šlo ven. Věřte, že každý pokrok byl pro nás radost, jakou si ani neumíte představit. Samozřejmě, že to musel zvládnout i psychicky, zpočátku, když jsme ho odpojili od přístroje a on o tom nevěděl, tak dýchal sám, ale jakmile to zjistil, bylo zle. Musel se naučit takovou samozřejmost, jako je sám dýchat. Zkoušeli jsme i Vojtovou metodu,kterou jsme cvičili. Dennodenní masáže obličeje dásní, jazyka. později jsme se dostali do rehabilitačních lázní Košumberk, kde nás trochu popostrčili dopředu. Opravdový zlom k lepšímu nastal až tady v Piešťanech v Adeli. Jsme tu popáté, léčba je drahá, ale výsledky stojí za to, když vidíte, jak vaše dítě,které bylo tak dlouho v komatu, dva roky ležící pacient a najednou udělá první kroky, to se nejde neubránit slzám. A to Ondra dokázal loni v listopadu. Můžete se doma snažit jak chcete a taky to děláme, ale tuhle péči, jaká je tady prostě nenahradíte. Ještě, že máme doma rodinné zázemí, kde jsme mimo jiné zřídili i malou tělocvičnu. Co byste pro své dítě neudělali, sháníme prostředky na léčbu jak se dá, někdy vypomohou sponzoři, různé nadace. Škola nám pomohla, když uspořádala koncert, jehož výtěžek věnovala na Ondrovu léčbu. Ale je neuvěřitelné, že na tuhle léčbu v Adeli nepřispívá naše zdravotní pojišťovna. Zvláště když tu vidíte pacienty z různých zemí,nejen EU, kde příspěvek nebo celé zaplacení léčby jsou samozřejmostí. To není žádná propagace, je to holá skutečnost, o které se může přesvědčit každý. Je nabíledni, že bez této léčby by prostě nebyl Ondra tam kde je.
Možná se to může někomu zdát jako souboj s větrnými mlýny. To, že nám tahle nemoc tak zásadně změnila život, že jsme museli změnit úplně životní hodnoty. Tím jsme se naučili vážit si každého dne, kdy můžeme být spolu. Vlastně každý den se musíme probudit s myšlenou, že se těšíme na nový den, který společně prožijeme...
Pokud byste chtěli ulehčit Ondrovi další život,máte možnost pomoci. I v mladém věku může potkat každého z nás podobný osud, a pak je pomocná ruka dvojnásob důležitá. Velká většina rodičů prodala všechno co mohla, a žije jen pro okamžik pokroku v léčbě. Tak to je případ i rodičů Ondry. „Sehnat peníze je o to obtížnější, že už to není dítě, ale mladý muž, a to se prostředky zajišťují mnohem hůře“, dodává Ondrova maminka Alena.
Aleš Pohořal