Hlavní devízou mladé sochařky Moniky Havlíčkové je dnes ojedinělá, klasicky koncipovaná sochařská práce, postavená na úctě k historické tradici antiky a renesance.
Autorka se dlouhodobě zabývá jedním z nejobtížnějších sochařských úkolů, jímž je téma koně a jezdecké sochy. Vybrala si obtížný obor, který je postaven na dokonalé kresbě, drobných studiích a voskových modelech, jejich zvětšování do podoby definitivních verzí, odlévání a finálních úpravách povrchu včetně pokrývání plátkovým stříbrem, které dodává sochám efekt odlesku věčnosti, dobra a ušlechtilé krásy.
Vybrala si však také obtížné životní téma, které lidstvo provází od starověku a které je proto na poli dějin umění vystaveno stálému srovnávání a ověřování: téma člověka a koně. Obě postavy, které se v evropském kontextu zrodily z archaických eposů, pro ni představují věčné druhy, kteří spolu kráčejí dějinami. Do současného světa sestoupili ze vznešeného Parthenonu, aby se vypravili na dlouhou pouť. Svou cestu zakončují tady a teď v obtížně pochopitelném prostředí globální společnosti, postavené na nehmotných informacích.
V dnešním rozkolísaném světě působí jako opěrné pilíře, jako prostředek hledání jistot a krásy, jako silný hlas z minulosti a odjinud. Jako bychom se zastavili v bezčasí. Skrze díla k nám promlouvá dávno zasutý archaický svět, v němž jsou sochy - bytosti - obdařeny symbolickým významem. Autorka sama mluví o postmoderním paradigmatu rozdvojeného času, z nějž pramení hluboký smutek a napětí. Proti nim staví své sochy, které jsou právě proto tak osamělé, jakoby nepatřičné a vytržené ze souvislostí.
Alena Potůčková