Objevování zapomenutých či ve své době nepochopených umělců patřilo vždy k práci kunsthistoriků. S rozvojem feministického hnutí se jejich pozornost začala zaměřovat na ženy-umělkyně, jejichž pozice byla v minulosti ještě složitější.
Mimo jiné proto, že vesměs nevstupovaly do uměleckých hnutí a nepodepisovaly se pod manifesty.
Nyní, po náročném bádání, uspořádala brněnská kunsthistorička Alena Pomajzlová na Pražském hradě výstavu věnovanou Růženě Zátkové, malířce, spojované s futuristickým hnutím. Jelikož Zátková zemřela v Itálii, záhy poté, co se tam dostala do povědomí, v Čechách bylo její jméno zcela neznámé. Výstava v Císařské konírně se pokouší z fragmentů její tvorby a fotografií jejích nezvěstných děl přiblížit její uměleckou tvorbu.
Dcera bohatého továrníka Růžena Zátková získala kvalitní vzdělání, bylo jí umožněno studovat malbu u Antonína Slavíčka, ovšem na české výtvarné scéně se neprosadila. Roku 1910 se vdala za ruského diplomata a odcestovala s ním do Říma, kde se začala stýkat s místními umělci a se zástupci ruské avantgardy, s nimiž jí seznámil její manžel. Mezi její přátele se řadili například malíř Giacomo Balla, hudební skladatel Igor Stravinskij, malíři Michail Larionov a Natálie Gončarovová.
Zátková pociťovala osvobozující vliv modernismu, ale nesdílela dogmatické přemýšlení představitelů tehdejších výtvarných avantgard. Nesnažila se být za každou cenou novátorská, ale často se inspirovala v minulosti – ruským lidovým uměním nebo perskými miniaturami. Jako většina umělců té doby, i Zátková se zajímala okultismus a účastnila se spiritistických seancí, pokoušela se zachycovat psychické portréty svých přátel.
Roku 1916 vytvořila plastiku Senzibilita, hluky a rytmické síly beranidla – zkráceně Beranidlo. Plastika, zachycující dojem z pracujícího stavebního stroje se nesla v duchu myšlenek futuristického hnutí.
Veselí žháři
U zrodu futurismu stál básník Filippo Marinetti. V Manifestu futurismu, uveřejněném roku 1909, navrhuje odtržení se od minulosti, zavržení ustálených pořádků, vybízí k ničení institucí jako jsou muzea, knihovny a výtvarné školy – podle futuristů „hřbitovy umění“. Futuristé zavrhli dosud platná estetická pravidla, krásu spatřovali jinde, než bylo do té doby zvykem – v rychlosti závodních aut, hluku strojů.
Futuristé sami sebe nazývali „veselí žháři“. Opěvovali válku, ve které viděli nástroj očisty lidstva. Na jednom z pohledů, které Růženě Zátkové poslal její přítel Giacomo Balla, je nápis: Viva la guerra-Morte ai tedeschi, přeloženo: Ať žije válka – smrt Němcům. Nelze se divit, že duchovně zaměřená Růžena Zátková s hnutím zcela nesplynula, ačkoli se přátelila s jeho aktéry a užívala v umělecké tvorbě podobné tvarosloví. Když se účastnila futuristických výstav, chtěla být v novinách uváděna pouze jako „Paní X“.
Roku 1921 měla Růžena Zátková první samostatnou výstavu, o kterou se zasloužil Marinetti. Ovšem už o dva roky později umírá Zátková v plicním sanatoriu ve švýcarském Leysinu.
Informace a rekonstrukce
Výstava v Císařské konírně je vesměs informační. Nelze od ní čekat, že zasytí návštěvníka vizuální potravou, neboť z prací Zátkové je dnes většina nezvěstných a jsou vystaveny pouze jejich dobové černobílé fotografie. Vrchol expozice tvoří psychicko-futuristický portrét Marinettiho z roku 1922 a současná rekonstrukce plastiky Beranidlo, kterou vytvořil sochař Michal Gabriel pomocí počítače a 3D tisku.
V divákovi výstava zanechá otázku: Kdyby Růžena Zátková nezemřela na počátku skutečně umělecky zajímavé fáze své tvorby, stala by se z ní mezinárodně uznávaná umělkyně, řazená po boku význačných zástupců uměleckých avantgard počátku 20. století?
Veronika Šubrtová, foto Arbor vitae
Růžena/Příběh malířky Růženy Zátkové
Kurátorka: Alena Pomajzlová
Pražský hrad, Císařská konírna
8. 4.– 31. 7. 2011