Český surrealismus v poválečné době se od toho západoevropského liší v jedné podstatné věci: díky zdejší totalitě vznikal převážně v podzemí a řada děl tak nespatřilo světlo světa. Díky současné výstavě v Letohrádku Hvězda pod názvem Surrealistická východiska – odklony – návraty – přesahy tomu tak již naštěstí není.
Egon Bondy, Mikuláš Medek, Emila Medková, Karel Teige, Vratislav Effenberger nebo Jan Švankmajer. To je jen letmý výčet umělců, jejichž díla jsou k vidění na dosud největší výstavě mapující tuzemský surrealistický svět od 50. do 80. let minulého století. V dnešní době je naprosto nepochopitelné, jak díla například Libora Fáry, Martina Stejskala, Karla Teiga (viz. foto) a mnoho dalších umělců nesměla být vystavována. Výjimkou je druhá polovina 60. let, kdy se uskutečnila například kontroverzní výstava Symboly obludností či francouzsko-československá výstava Princip slasti. To však pro období 40. let bylo vlastně vše. Řada kreseb, fotografií, koláží, či básnických sbírek, které vycházely v samizdatu, se tak před veřejnost dostávají vůbec poprvé.
Čím byl vlastně český surrealismus v období komunistické nadvlády a jejího takzvaného většinového umění charakteristický, jaké unikáty skrývá expozice v Letohrádku Hvězda a jaký je ten dnešní český surrealistický svět? Na tyto a další otázky nám odpověděl kurátor výstavy Stanislav Dvorský.
Jak by se dala popsat česká poválečná tvorba vycházející ze surrealismu?
Poválečný surrealismus u nás se v podstatě vyvíjel již z ilegálního válečného období, v němž převažovaly velmi kritické vztahy k jeho předválečné podobě. Takže poválečný surrealismus vychází z jakési polemiky se surrealismem vůbec, dochází k jeho kritickému přehodnocování. Na současné výstavě to vystihuje nejlépe jedna z jejích kapitol, která se věnuje období 60. let, v rámci níž je instalována rekonstrukce výstavy Symboly obludností. Na ní byly vystaveny například instalace zadní části náklaďáků, traktorista a jiné. To tehdy bylo svým způsobem šokující. Zároveň to ale vyjadřovalo posun od fantazijního světa ke každodenní realitě.
Jakou hodnotu má český poválečný surrealismus ve vztahu se zahraničním?
I když 60. léta byla uvolněná, tak mnoho prostoru se u nás surrealismu nedostávalo. Nicméně na jejich konci se podařilo českým i slovenským okruhům zkontaktovat s francouzskými surrealisty. Jejich spolupráce pak vrcholí výstavou v Praze, Brně a Bratislavě pod názvem Princip slasti, kterou mohou diváci vidět i na naší výstavě. To však bylo vše a na proniknutí do světa to nestačilo. Pokud jde ale o jednotlivé autory, například malíře jako byl Mikuláš Medek, tak těm se jistého ohlasu v zahraničí dostalo.
Současná výstava je výjimečná i tím, že jsou na ni zveřejněny exponáty, které nikdy předtím vystaveny nebyly. Na jaké z nich byste rozhodně upozornil?
Hned první oddíl výstavy je věnován sborníkům, které vznikaly v jakési ilegalitě. To jsou sborníky Znamení zvěrokruhu, do kterých měsíčně ukládali autoři své práce. A jednou z takových ilegálních publikací je i sborník, který připravil Egon Bondy s Janou Krejcarovou po únoru 1948. Tehdy si vlastně zvolil svůj pseudonym, pod kterým ho známe dnes všichni. Celý náklad ale tehdy zabavila StB a zachoval se jen jediný exemplář, který tu máme vystavený. Dále jsou například k vidění katalogy tří výstav, které sice byly připravené, ale nikdy se neuskutečnily.
Výstava se koná v Letohrádku Hvězda, kam kdysi zavítal také André Breton...
Ano, Letohrádek Hvězda má své místo v surrealistické mytologii. André Breton zde byl ve 30. letech a odvezl si odtud pohlednici s fotografií letohrádku, kterou uveřejnil ve své knize Šílená láska. Od té doby je Hvězda pro surrealisty jakýmsi magickým symbolem.
Již jsme zmínili Egona Bondyho. Jak probíhala spolupráce mezi tímto „nepřízpůsobivcem“ a dalšími kruhy?
Řekněme, že byla epizodická. Bondy se samozřejmě v okruhu Teigeho pohyboval stejně jako další. Nikdy se totiž nejednalo o uzavřenou skupinu. A to je právě důležité a charakteristické pro český surrealismus 50. a 60. let. V době, kdy se ale začaly vytvářet sborníky Znamení zvěrokruhu, zakládá Bondy edici Půlnoc, která je také legendou českého undergroundu.
A co nás ve světě českého surrealismu čeká dál? Můžeme očekávat výstavu mapující období po revoluci 1989?
Za současné surrealisty mluvit nemohu, ale po listopadu 1989 se soustředí okolo obnovené revue Analogon, který má dnes již přes 50 čísel, což svědčí o tom, že surrealismus stále žije.
Ondřej Nekola