Francouzština je romantický jazyk často spojovaný s láskou. Ale jak vyzní francouzský nápis typu „zkurvysynu“, „jsi vychcánek“ nebo „všechny orgasmy jsem předstírala“? Výtvarnice Štěpánka Šimlová si hraje s klišé, s kterým je francouzština obvykle spojována.
Ústředním tématem výstavy výtvarnice Štěpánky Šimlové v Ateliéru Josefa Sudka pod názvem „Miluji tě, ale...“, jsou výpovědi, které mohou právě tuto větu doplnit v situaci, kdy se někdo s někým rozchází. Důraz tak Šimlová klade právě na onu vedlejší větu odporovací. Miluji tě, ale... Výpovědi pak jsou vepsány do obrazu, jenž připomíná zamlžené zrcadlo. I když v češtině či v jiné zemi by tyto nápisy působily agresivně, v českém kontextu jsou tlumeny právě zvoleným jazykem, zároveň pak i imitací zamlženého zrcadla a pohledu do něj.
Expozice je ještě doplněna obrazy vánočních kouliček a obrazy ledových květů na okně Sudkova ateliéru. Tři obrazy vánočních kouliček v červené, fialové a zelené barvě jsou v čistém prostoru bez stromečků a v divákovi vyvolávají různé pocity, jen ne ty spjaté s rodinnou vánoční idylou. Ledové květy jsou pak na fóliích, které jsou vsazeny do okenních tabulek. Vydáte-li se tedy do Ateliéru Josefa Sudka během některého sychravého zářijového dne v ranních hodinách, možná si ani neuvědomíte, že se tentokrát nejedná o umění přírody, ale o umění Štěpánky Šimlové.
Na vernisáž, která proběhla minulý týden, se vydal i Houser a po prezentaci celé výstavy její autorku vyzpovídal.
Dokážeš si představit, že bys ony nápisy vytvořila v češtině?
V češtině by to nemohlo fungovat vůbec. To by bylo příliš natvrdo. Nefungovalo by to ani v jiné zemi, kde tomuhle jazyku většina lidí rozumí nebo k němu má mnohem blíž než my. Francouzštinu jsem nepoužila z nějakých lingvistických lahůdek, ale spíš jako klišé. Francouzština je v našem kontextu většinou spojována s láskou. Zároveň vsázím i na to, že u nás každý francouzsky neumí. Uvidí-li tedy tyto nápisy Čech, bude si možná říkat, že se jedná o něco milostného.
Co tě vedlo k tomu zvolit si takovéto téma?
Idea celé výstavy vznikla na jedné krátké výměně v Paříži, kdy mi moje kamarádka Trixi Weis říkala něco jako: Když ti někdo říká miluji tě, ale… je jasné, že slyšíš jen „miluji tě“… Toto radikální tvrzení ve mně poměrně dost dlouhou dobu klíčilo, ale nemohla jsem se dobrat jiného, než opačného stanoviska, kdy já slyším jen to „ale“. Obrazy se tak týkají lásky, jen z té druhé strany. Texty, které jsme vybraly, jsou spíš jakési výkřiky, nejsou osobní, nejsou na nikoho konkrétního mířeny. Jsou to volné interpretace na téma, co řekneš někomu, když se s ním rozejdeš, nebo když on se rozejde s tebou. Vodopád těch slov je celkem dlouhý. Vzniklo to tedy spontánně, nešlo mi o žádnou správnost, přesný překlad, ale spíš o emocionální náboj.
Tato výstava se připravovala poměrně dlouho...
Ano, připravovala jsem ji zhruba tak rok. Ale jelikož jsem cestovala, museli jsme ji odkládat. Věděla jsem ale, že se bude pořádat zde v Sudkově ateliéru, takže jsem k tomu i přizpůsobila své obrazy. Hrála jsem si i se symbolikou Sudkových zátiší, které tam jsou za oním oparem, jsou ale téměř neznatelné.
Všichni, kteří se dívali na ledové květy, se ptali, co je to za materiál, jak jsi je vyrobila...
To je vlastně úplně obyčejný sprej, který si koupíš v drogerii. Používal se hodně v 70. letech na nezprůhlednění skla. Je to tedy materiál, který důvěrně znám. A stříkala jsem to na fólie, protože jsem pak nechtěla čistit to okno.
A jak vznikaly ty nápisy...?
Je to focené na velký formát. Kdybych použila techniku, kterou vlastně imituji, nikdy by to nevydrželo – začalo by to téct a neměla bych nad tím žádnou kontrolu. Takže ty písmenka jsou vyrobená a přes ně je použit takový fixační gel, který vyvolává matový efekt, jako když se píše do zamlženého zrcadla.
A jaký z nich máš nejraději?
Ty orgasmy, ty se mi líbí...
Ondřej Nekola