Když jsem psal článek o svém osobním názoru na metalovou muziku, ani jsem nečekal, jakou to vyvolá bouři. Ovšem, co si budeme povídat, ten text byl právě pro takovou bouři psaný. Metaloví fanoušci jsou trošku vyšinutí. Jenže nejen to. Ačkoli byl ten text psaný schválně přestřeleně (a svůj účel splnil, takových lidí diskutovalo – chacháá, nachytali jste se!), zmiňoval se o něm ve svém sloupku také kdosi v časopise Instinkt. Podle něj jsem chudák. A já zase říkám, že kdo nepochopí nadsázku, má malý penis. Na to jsou určitě nějaké vědecké studie.
O tom ale primárně psát nechci. Jak jsem si tak za mocného smíchu procházel diskuzi, narazil jsem na věci typu: „A co Led Zeppelin. Ty vůbec nehrají, jak ten idiot popisuje!" A to je, možná, jádro problému. Novináři musejí neustále někam hudbu zařazovat a dávat ji do nějakých množin. Asi proto vznikly hudební žánry a v dnešní době jich je tolik, aby šly napasovat na cokoliv, až z toho hlava přechází. Samotný metal má podle všeho asi 365 subžánrů, do kterých by se, při troše snahy, dal naroubovat nejspíš i libovolný song Lucky Vondráčkové včetně Marmelády. A kdo nepochopil, ve svém článku jsem psal o hospodském death metalu. To neexistuje, říkáte? No a co? Píšu o hudbě a právě jsem si vymyslel hudební žánr. Jak asi myslíte, že vznikají všechny ty fúze psychedelicko tripového popu s příměsí industriálně elektronické trumpety?
Navíc, do jakého žánru zařadíte kapelu, která s každým svým dalším albem experimentuje a hraje něco jiného? Existují skupiny, co hrají něco jako industrial, ale další album je elektronický pop jako od Goldfrapp. V tuhle chvíli mají hudební novináři vždycky problém. Co s tím? Co hrají? No, asi nějakou fúzi, ne?
Možná by bylo pro všechny lepší neoznačovat muziku žánrem, ale prostě za dobrou a špatnou. Což, co si budeme povídat, je zase dost subjektivní a nikdy tomu nebude jinak. Takže pointa? Komu se líbí hospodský death metal, má malý penis. Tak.
Aleš Harazim